 |
Protože se nehodí dávat loď do "Křesla pro hosta" a není ani válečná abych z toho udělal další díl seriálu o zajímavých plavidlech v "Války a vojenská technika", tak tento příspěvek vkládám do této místnosti
Kalakala - životopis zajímavé lodi
 Příběh této zajímavé lodi začíná v roce 1926, kdy byla v kalifornském Oaklandu spuštěna na vodu velká přívozní loď Peralta. Začala sloužit u místní dopravní společnosti, převážela auta a pasažéry z jednoho břehu zálivu San Francisco Bay, tedy mezi San Franciscem a Oaklandem. Byla se svými kolegyněmi velmi potřebná, protože most Golden Gate tehdy ještě neexistoval.
6. května 1933 ale zachvátil přístavní terminál dopravní společnosti velký požár. Ukotvená Peralta mu nemohla uniknout, protože měla zrovna v opravě kotle. Zachránit se ji pokoušeli tři zaměstnanci přístavu, kteří rozbili jedno okénko a na bezpečné místo odnesli denní tržbu 8 tisíc dolarů a trup lodi se pokusili odstrčit od mola, ale nestačilo to. Plameny zachvátily a zničily nástavbu, trup však zůstal sice poničen, ale zachován.
V témže roce zakoupil za pouhých 6 500 dolarů trup poškozené Peralty kapitán ALexander Peabody, vlastnící společnost Puget Sound Navigation Co. sídlící poblíž Seattlu v americkém státě Washington, a nechal ho odtáhnout pomocí remorkéru do loděnic v Houghtonu (stejný stát).
Jednou po večeři si na jídelním stolku kapitán Peabody kreslil nový vzhled nástaveb Peralty. Když to viděla jeho manželka, řekla mu že by loď neměla být tak hranatá, že by měla být kulatějš - tak loď dostala na tehdejší dobu futuristický design, za který byla později oceněna. Sehnali si inženýra od Boeingu a zároveň návrháře modelů letadel Luise Proctora, který jim jako melouch vytvořil velký model plavidla. Podle něj pak vznikly konstrukční plány a podle těch se začalo stavět. Loď dostala i nové jméno, pojmenovali ji Kalakala což znamená "letící pták" v místním nářečí indiánského kmene Chinoook.
1. července 1935 už bylo vše hotovo a tak se loď vydala na první zkušební plavbu do Seattlu. Přitom dosáhla rychlosti 17,3 uzlu. O dva dny později, 3. července ji čekala slavnostní pannenská plavba. Byla to obrovská sláva s fanfárami a poletujícími konfetami, však ji také na první plavbu vyprovodilo 100 tisíc lidí okupující doky v přístavu. Na palubě měla Kalakala 500 pozvaných hostů a ty převezla do přístavu Bremerton. Tam se na ni nalodilo 2 tisíce školních dětí, se kterými vykonala krátkou okružní plavbu a poté byla její paluba otevřena pro veřejnost.
Hned na druhý den začala její kariéra jakožto přívozu mezi městy Seattle a Bremerton. Cena lístku pro osobu byla 45 centů, pro auto s řidičem 1,1 dolaru (aut se na ni vlezlo až 85). Každý den zvládla tuto vzdálenost šestkrát tam a zpátky, večer se o půl deváté vydávala ještě na čtyřhodinovou "Půlnoční plavbu", na niž bylo vstupné dolar na osobu, na palubě byl ale malý orchestr a velký taneční parket. Loď byla neustále plná, celá oblast totiž zažívala velký rozvoj a také růst počtu obyvatelstva, zejména díky firmě Boeing která tam sídlila a rozšiřovala svoji výrobu v Bremertonu. Za prvních šest let služby loď přepravila 6 miliónů pasažérů. Její důležitost stoupla v období války, kdy přepravovala tisíce dělníků. To se ale podepisovalo na jejím vnitřním vybavení, každou chvíli jej měla poničené.
V roce 1946 loď dostala úplně první komerční radar ze všech civilních lodí na světě. To jí ale nezabránilo, aby v roce 1949 nenarazila do mola - z lodního můstku totiž nebyl zrovna ideální výhled na jemné manévrování, byla to její slabina. Díra vzniklá v lodi však byla opravena za pouhý den, molo to odneslo na šest měsíců oprav. V prosinci 1951 odkoupil loď guvernér státu Washington pro nově vznikající systém státem řízených přívozů. Plavila se na všemožných trasách, na linku Seattle-Bremerton se vrátila až v roce 1960. V březnu 1964 bylo na Aljašce obrovské zemětřesení které vyvolalo velké vlny tsunami, poškozující téměř všechna plavidla v okruhu tisíce kolometrů. Kalakala byla přemístěna do loděnic, které ale o něco později zachvátil obrovský požár, oheň zničil několik lodí. Kalakala však byla v tu dobu umístěna v suchém doku, kterému se požár vyhnul.
V roce 1966 na pravidelné trase Seattle-Bremerton nahradil Kalakalu superpřívoz Hyak, rychlejší, větší a s kapacitou až 160 aut. Tím pomalu začíná hořký konec její kariéry. Loď je prodána v roce 1967 na Aljašku, kde později končí v rukou soukromé stavební společnosti. Místo cestujících teď převáží buldozery, hory písku a kamení na ostrov Kodiak. V roce 1972 je prodána New England Fish Company a není mi známo k čemu slouží. Ale postupně čím dál tím víc chátrá. Zmíněná společnost v roce 1980 krachuje, loď připadá další společnsoti která krachuje o dva roky později. Rezivějící loď teď patří státu Aljaška, jenž ji prodává městu Kodiak.
Už v roce 1984 si lodi všiml jistý Pete Bevis, ze skupiny mladých umělců. Postupně založí nadaci jenž má loď vrátit zpět do Seattlu a tam by měla být zrenovována. Tohle úsilí ale naráží na další a další (zejména finanční) problémy, nakonec se jim loď podaří přesunout do Seattlu až v roce 1998. Celých dalších pět let se snaží nadace loď zachránit, až v roce 2003 zkrachuje. V roce 2003 pak Kalakalu získává v aukci společnost "Lost Horizons" a od roku 2004 se pracuje na její kompletní renovaci. Ta je ale velice náročná, její ukončení se předpokládá až v roce 2010.
FOTOGRAFIE:
původní loď Peralta
manželka kapitána Peabodyho s původním modelem lodi
Kalakala v roce 1962
tažená remorkérem v roce 1998 se vrací do Seattlu
(na fotce v úvodu článku je Kalakala v roce 1935)
zdroje:
EN Wikipedie
www.kalakala.org - výborná stránka o této lodi, zejména sekce History |