 |
Katedrální a metropolitní chrám Kristův v Canterbury je i v zemi, která umění stavby katedrál dovedla až k prahům dokonalosti výjimečný.
Sv. Augustin si na místě dnešní katedrály postavil svůj, v Anglii první, biskupský stolec v sídlením chrámu na sklonku šestého století. Už to by stačilo k tomu, aby bylo Canterbury místem věhlasným. Ovšem po ncelých šesti staletích pozdvihl Canterbury na jedno z nejpřednějších míst v celém západním křestanstvu Augustinův devětatřicátý dědic a nástupce Thomas Beckett. Z králova kumpána a milce se brzy stal úhlavní nepřítel, až nakonec čtvero rytířů na samém sklonku prosince roku 1170 v jihozápadním transeptu katedrály zbavilo krále, Jindřicha, toho jména druhého, onoho dotěrného kněze.
Dosáhli jen toho, že brzy byl hrob sv. Tomáše místem, které se úctou s ním spojenou a významem řadil nejspíš hned za Boží hrob v Jerusalémě a hroby apoštolů v Římě a Compostele (sv. Petr a Pavel a sv. Jakub).
To vydrželo nějakých dvě stě, dvě stě padeást let. Za tu dobu také v podstatě vyrostla katedrála do dnešní podoby.
Pak přišel král Jindřich, toho jména osmý. Pro jedný záštita reformy církve, pro druhé zpupný a hrabivý vladař ve svém tažení za vytvoření národní církve podřízení panovníkově svrchovanosti choval vůči Becketovi obzvlštní zášť. Uctívaného světce prohlásil za velezrádce a veškerou úctu k němu zapověděl. Jeho jméno nechal vyřezat z liturgických knih, obrazy zničit a kdyby bylo po králově vůli, každá vzpomínka na arcibiskupa měla zaniknout. Měla skončit asi tak, jak nejspíš skončil náklad tuctu volských potahů, na nichž byla odvezena všechna nádhera, která do časů msty a plnění zdobila Becketův hrob jako zhmotnění úcty a vděku věřících.
Jenže podobně jako třeba vládou Alžběty I. se i dalším osuddem katedrály v Canterbury dějiny Jindřichovy vysmály. V tomhe případě k němu ovšem, buďme poctiví, byly laskavější, než s výsledkem Jindřichovy posedlosti s dědicem trůnu.
Canterbury, Angličané ani svět samozřejmě na Becketa nikdy nezapomněli. A ať už je a bude Jindřichův věčný úděl jakýkoliv, možná ho přece jen těší, že katedrála, kam poslal své plenící pochopy, a jejíž opaství zrušil a nechal pobořit, je dnes duchovním středem a srdcem třetího největšího křesťanského společenství na světě k němuž hledí lidé od Severní Ameriky, přes Indii po Afriku a Austrálii. A když se budete tou katedrálou procházet možná i vy budete mít dojem, že je to skutečná vlajková loď v kameni.
Písmenek je tentokrát trochu víc, prozože obrázků je pomálu, či spíše jsou to vzledem k mohutnosti a rozlehlosti kataedrály jen taková nahlédnutí klíčovou dírkou.
pohled lodí k chóru
Pulpitum screen, která chór od západu uzavírá
průhled od dveří v Pulpitum Screen chórem k východu
chór, pohled k východu
chór, pohled západu
Ještě jeden pohled chórem k východu.
(ta divná slepice vzadu má podle všeho být archanděl Rafael, pozůstal tam ještě po letošní Lambeth Conference, což je takový anglikánský všeobecný sněm, který zasedá jednou za deset let a letos se stal svědkem největšího pnutí, ba štěpení v anglikánském obecenství za dobu jeho trvání. Možná ta divná věc jaksi symbolizuje míru zoufalství pořadatelů ;) )
Nicméně, hlavu vzhůru! To ale zejména, když se budete rozhlížet po katedrále právě z rozmezí lodi a chóru. Podívejte se nahoru.
To je klenutí, které podpírá hlavní věž katedrály - Bell Harry Tower, dostavěnou počátkem 16. století. (na prvním obrázku ta vpravo)
Mimochodem jeden z hlavních dojmů, kterými na vás může katedrála zapůsobit je poněkud nezvyklá členitost. Mezi jednotlivými částmi kostela pořád někde chodíte do schodů, to jsou - nejspíš- ta staletí.
Projdete lodí,
zastavíte se u Martydom místa, kde byl Thomas Beckett ubit, vystoupáte po schodech - věru značně poznamenanými všemi, kdo šli před vámi- k chóru.
ohlédnete se zpět do lodi a pak vystoupáte po dalších schodech a pokračutje k východu
tady, v kapli Největější trojice, stávala skvostný hrobka sv. Tomáše. Než přišli volové (ti v to byli nevinně, jen tahali povozy) a královští komisaři a jali se plundrovat.
Mimochodem ještě na východ od Trinity je Corona, kaple na samém východním závěru katedrály. Tam bývala uložena část lebky, kterou Becketovi vrazi odsekli právě při útoku v nynějším Martydom.
Ostatně, kosti..... Becket byl nejprve pochován v kryptě, do zmíněné výpravné hrobky byl přenesen tuším kolem roku 1220. Rovněž zmíněné královské rabovací komando snad přišlo jen k drahým kovům a kamneům.
Ostatky svatého velezrádce snad stihli kněží ukrýt. Ukryli je ovšem tak důkladně, že se dodnes s jistou neví, kde sv. Tomáš odpočívá. Možná dokonce pořád zůstává kdesi v rozlehlé katedrále.
Mimochodem, jeden nesporný poklad katedále po všech těch staletích zbyl...tedy pokud nepadl za oběť vandalismu puritánů.
Anglická barevná okna jsou sama o sobě pojmem a v Canterbury se jich dochovalo ještě pořád celkem dost.
Za prohlídku samozřejmě stojí i okolí katedrály, samotné město a kousek za hradbami ležící zbytky opatství sv. Augustina. Nějaké ty obrázky a trochu povídání jsem k tomu nedávno dával do místnosti Cestování a památky. |