 |
Malá knižní hlídka pro anglicky čtoucí. Zrovna jsem dočetl
Lost to the West: The Forgotten Byzantine Empire That Rescued Western Civilization od Larse Brownwortha. Myslím, že mohu velmi doporučit, jako zajímavé, poučné a přitom velmi dobře čtivé první seznámení s východní římskou říší. Osobně jsem toho o Byzanci věděl a vím pramálo, proto to pro mě bylo čtení velmi poučné, třebaže je logické, že příběh, který se klene a spletitě provléká nějakými třinácti stoletími dějin musí autor v popularizačně podaném vyprávění a při rozsahu nějakých tří set stránek podat spíše jako soubor skic. Což je patrně dobrá volba – s ohledem na to, jak byzantinská v příslovečném slova smyslu spletitosti, neprůhlednosti a obmyslnosti, uměla byzantská historie být.
Soustředění na klíčové osoby a klíčové události je předností i slabinou knížky. Na jedné straně to autorovi umožňuje velmi svižný, čtivý a zajímavý výklad, na druhé straně řadu témat a období nechává bez povšimnutí. Jelikož jde ale o knížku chápanou nejspíš jako přilákání čtenáře k zajímavému leč přehlíženému tématu, je to styl psaní, který zaslouží spíš pochvalu.
Pár letmých myšlenek, které mě při čtení napadly:
Jak matoucí je, kulturně a civilizačně vzato, naše intuitivní vnímání rozdělení centra a periferii při pohledu na mapu Evropy a Blízkého / Středního Východu. Ti nejuštěpačnější a nejpřezíravější potměšilci mohou mít jakýsi důvod tvrdit, že pár kilometrů jižně od Říma začíná Afrika že Asie začíná za ukrajinskými hranicemi (případně za Průhonicemi nebo za Hodonínem – záleží na jak velkého vola padnete), nicméně trocha historické perspektivy dá člověku trochu jiný pohled.
Napadne vás to, třeba když čtete o založení Konstantinopole a sledujete císaře Konstantina od jeho provolání vladařem v anglickém Yorku přes onu slavnou bitvu u milvijského mostu před Římem až k těm kopcům nad Bosporem, kde založil na sedmi pahorcích novou říšskou metropoli. A to ji nestavěl ani omylem na nějaké periferii. Ostatně onen osudový rozlom mezi (římským) Východem a Západem začal relativně brzy po zbudování „Nového Říma“ právě s tím, jak provinčněl….Západ. V každém případě bychom si, my, barbaři ze severu, těchto souvislostí měli být vědomi.
Jak šikovné bylo na Byzanc zapomenout. Všichni známe tu osvědčenou básničku o tom, jak se s pádem Říma nad světem rozestřela temnota křesťanské tuposti, nevědomosti a pověry, která trvala dokud první nesmělé paprsky renesance znovu neukázaly poklady klasické vzdělanosti, uchované toliko a výlučně prostřednictvím islámské kultury. Ono je to samozřejmě kolosální blud i pokud jde o Západ – a z druhé strany uváženo, historie Byzance nám zas a znovu ukazuje, že i vysoká kultura má své odporné stránky Jestliže se jich Západ zbavoval několik temných staletí a pak se další staletí tříbil, učil a cvičil, tak Byzanc na ně v druhé polovině svého příběhu marodila tak dlouho až na ně, pod tureckými meči a kanony uhynula. Shodou okolností nedlouho před tím, než se možná smělejší krása a patrně méně smrtící ohavnosti rozbřeskly a propukly v evropské renesanci.
Ještě poznámka k autorovi. Jak jsem až teď zjistil, je to chlapík z naší doby, jak se patří. Knížce o které tu píšu předcházela série podcastů, jež jsou pořád k nalezení na http://12byzantinerulers.com/. A svým způsobem logicky Brownworth pokračuje Normany na http://normancenturies.com/, už tam má deset povídání….a předpokládám, že z toho časem bude i knížka, která opět bude stát za přečtení. |