 |
Dnes je nějaké smutné počasí. Drobně tu prší, je zima. Přepadla mě melancholická nálada. Zaháněl jsem ji ve vlaku cestou z práce psaním. Tady je výsledek.
Po sotva znatelné lesní stezce běžel muž. Přes bedra kůže, za pasem dýka, v ruce připravený luk, lovec v mírném předklonu sledující stopu. Znal tento les. Každá suchá větvička, sebemenší zašustění listí na stromech halících zvířecí cestičky jej vedly. Běžela tudy. Její lehký krok sotva zavadil o zelené lístečky, ale i to stačilo, aby si byl jistý. Za pár okamžiků ji spatří stát na úzkém výběžku porostlém trávou, vyčnívajícím mezi skalnatými útesy doprostřed jezera. Místo vhodné k napojení, často ale poslednímu.
Pozdě, blesklo mu hlavou. Dva rostlí vlci ji už stihli povalit a snažili se urvat kus živého masa. Rychle zalícil, tětiva zadrnčela. Šíp se zavrtal do husté kožešiny stříbrné vlčice, vzápětí druhý. Posledním trefil samce pod čelist a hbitě přiskočil s nožem. Povedlo se. Utržil jen nehluboký škrábanec na předloktí. Ohlédl se za tichým hrdelním zavrčením. Jeho paže instinktivně opsala oblouk a střetla se s letícím tělem.
Ztěžka ze sebe vlka odvalil. Zlomená ruka zanechala dýku uvězněnou v hrudi šelmy. Cítil krev prýštící mu z tržné rány na krku. Zahleděl se do jejích hlubokých vyhasínajících očí. "Kam’s mě to dovedla," vydechl naposledy. |