 |
Ano, díky tomu úvodu, který Verlit zmínila, jsem též zachoval respekt (dokonce i u vět o "pravém a přirozeném náboženství" jsem prskal jen minimálně, a to už je co říci :-) Nebudu se teď vyjadřovat ke křesťanství jako takovému a vlastně ani k jiným náboženstvím, a také nebudu argumentovat historickými zkušenostmi, to přenechám fundovanějším, leč zůstanu pro tentokrát na poli rozumu, kterého nám Marcus radí užívat, jelikož se cítím povinnen bránit svůj názor, ke kterému jsem došel právě cestou rozumu. (pozor, příšerně filosofické a teoretické!)
Když se podívám na svět, vidím rozmanitost; mnohost; rozdílnost. Rozdílnost, která bývá často považována za zdroj všech rozbrojů a já nevím, čeho všeho ještě. Vždyť už to samotné slovo se prý tváří tak zlověstně: rozděluje; vytváří trhlinu; hlubokou propast ve spokojené jednolitosti, rozervané na nesmiřitelné my X oni. Ale je to opravdu tak zlé? Rozdílnost přece nevyjadřuje nic víc, než že existují nějaké díly, které se liší - zde nás klame jazyk, který nám v duchu filosofických zastánců universality podsouvá, že co je liché, s tím není něco v pořádku, ovšem nenechme se zmýlit - v mnohosti, za kterou svět považuji, neznamená odlišnost automaticky konflikt. Neříkám, že mezi odlišnými částmi nemůže dojít ke konfliktu, ale nesmíme ignorovat také druhou stránku věci: odlišné části se mohou i spojit a jedině syntézou dvou nestejných částí může vzniknout něco nového. Mnohost je tedy síla jak destruktivní, tak konstruktivní - mám-li použít východního příměru (ačkoli nevím proč), dosadil bych na místo mnohosti jin a jang (není divu, jelikož mnohost začíná u dvou).
A nyní se podívejme, co s touto vyváženou soustavou udělá 'jednolitost' (možná by filosoficky přesnější byla 'jednost' ale to zní příliš krkolomně a jen by to odvádělo pozornost):
Aby jednolitost mohla vůbec existovat, musela by být absolutní; všeobjímající; nebylo by nic, co by nebyla ona, proto se také označuje jako universalismus. Její zastánci často pějí ódy na to, jak by v ní nebylo rozdílů a tím pádem ani sporů. Neuvědomují si ani, že to zároveň znamená, že by v ní nic nemohlo vzniknout. Základním kamenem úrazu jednolitosti je ovšem podmínka její absolutnosti. V mnohosti světa vlastně teoreticky ani nemůže existovat, pro tento příklad však předpokládejme, že v naší mnohosti se objevil jeden díl s ambicemi stát se jednolitostí. Jenže jednolitost nesnese odlišnosti, jelikož bytostně ohrožují její samotnou existenci. Aby byla skutečně pravou, universální jednolitostí, musí buď přesvědčit ostatní díly, že patří k jednosti (a tím smazat jejich individualitu), nebo je zničit. Bez výjimky. Snese jedině sebe sama.
Běžný teoretik by si řekl, že tento příklad je už tak dost komplikovaný, avšak pro analogii si ho dovolím ho ještě trochu zkomplikovat: Co se asi stane, když se takový díl s ambicemi jednolitosti, bytostně neslučitelný s pluralitou, setká s jiným dílem se stejnými ambicemi?
Mám li to shrnout, považuji tedy filosoficky za dokázané, že mnohost může způsobovat konflikt i zrození (a to ještě ne jistě, ještě je možnost 0 tzn. koexistence bez vzájemné reakce), zatímco universalismus (ne absolutní, ale snažící se dosáhnout toho stavu) nutí buď ke spojení, nebo k zničení.
Je tady námitka, kterou nepochybně vznesete, budete-li chtít se mnou polemizovat: "Co možnost, že všechno je už od začátku jednolitostí?" Zde se pomalu přibližujeme dokonce až ke kosmogonii, nicméně má odpověď vychází z výše uvedených premis: V takovém případě by tu sice byla absolutní a neotřesitelná jednolitost, ale nebyli bychom tu my, nebyl by tu svět, nebylo by nic kromě ní, jelikož absolutní jednolitost je neplodná a nemá s čím reagovat, aby mohla něco stvořit.
A druhá taková námitka je, zda "by se nemohla vytvořit taková jednolitost harmonickým spojením všech částí." Na to říkám a) z pozice teorie: Nemohla, protože i na harmonii jsou potřeba různé tóny. A k tomu za b) což už je můj vlastní názor: Nemohla, protože je to utopie.
V teorii jsem se tu snažil naznačit své myšlenky, do praxe si je dosaďte sami. A omlouvám se za tak dlouhou filosofickou úvahu, jelikož většině nejspíš nic neřekne... |