 |
Z celé řady diskusí za dosti dlouhou dobu jsem pochopil, že křesťanskou víru a kulturu jí formovanou dnes v první řadě a nejvíce representují dvě postavy. Autentickými představiteli a prvními zástupci dvou tisíc let víry, tradice a jimi formovaného života jsou křižák a inkvisitor. Ten první vystupuje jako krví zborcený vrah, násilník a žhář devastující, znásilňující a pálící vše, co se mi připletlo pod nohy už den cesty od jeho vesnice či hradu. Ten druhý je vyzáblý, po kápí skrývá sinalou tvář, horečnaté oči a slinu občas odkapávající z koutku sevřených úst. Jeho mysl je úzká, uzoučká, ale ostrá jako meč. Právě tak ostré a palčivé je jeho oko. Na koho padne, jen o špetku pídě se nevejde mezi hrany inkvizitorovy mysli, ten neunikne. A umírat bude dlouho.
Podívaná na ty dva muže je hrozná, fascinující a vyčerpávající. Vypadá to, jako by nebylo co dodat. Já tu drzost mám a říkám: Probuďte se a přemýšlejte, protože vás obludila noční můra. To, co vidíte, je horečka a šílenství. A místo, které dnes v představivosti mnoha lidí tyhle figury mají je stejně náležitě representativní a spravedlivé, jako kdyby jim principy lidských práv zobrazovaly scény revolučního teroru v Paříži na sklonku osmnáctého věku - nebo ještě spíše zvěrstva spojená s potlačením bouří ve Vendée. Nebo jako by theorii vztahů státu a církve nejlépe zobrazovala vražda Tomáše Becketta či ještě spíš chování českých husitů k církevním statkům a osobám.
Imaginativní síla obou postav a hodnocení, která tu pořád znovu čtu, mě nutí ještě jednou mým nejrozhodnějším protivníkům položit nezbytné otázky. Tvrdí, že spíš dřív než později dorazí k evropským břehům neodvratitelná zhoubná přílivová vlna theokracie. Tvrdí, že monotheismus obecně a bezostyšně a nekompromisně vyznávané křesťanství zvláště je hrozbou obecného dobra a veřejného pokoje. Protože protějšky žádám, aby tu a tam vzali mé názory a především principy křesťanského přesvědčení jako fakta, nebudu nyní polemizovat o pravdivosti a obsahu naznačených východisek protivníků. Musím se však zeptat, zda v posledku vidí jakoukoliv alternativu, než podrobení křesťanů dohledu a dalším opatřením ze strany stání moci? A zda si nepovšimli, jestli tento proces již formou občanského aktivismu i činů veřejných autorit , na obou stranách oceánu, zvolna nezapočal?
Jestliže začal, zase skončí. Pokud nezačal, mějme prospěch z pokoje, dokud ho Bůh dopřává. To je jedna ze zkušeností, které křesťané za svá dvě tisíciletí nashromáždili. Vyniká mezi nimi nezměrný „oblak svědků“. To jsou ti, kdo se mohou kdykoliv postavit na svědectví proti dvěma přízrakům, které nám všem už čtvrtý odstavec mrazí krev a zatvrzují srdce. Nejvyšší čas, aby promluvili ti, kdo zvolili „mnohem vzácnější cestu“. Mám právě teď zvlášť na mysli ty, jimž patřívalo jméno mnich či jeptiška, nebo obecněji řeholník a řeholnice. Jistěže ho nebo ji každý zná. Osobu línou, zbytečnou, chlípnou, žravou, proradnou a parazitickou. Jak to tedy je s tou „mnohem vzácnější cestou“, cestou spalující a neúnavné lásky? Zhruba z poloviny stejně jako s křižákem a v jistě mnohem slabší míře jako s inkvisitorem. Černá legenda a podlý výsměch spustil temnou, těžkou oponu za svědectvím dějin a na scénu postavila barvitou karikaturu.
Pojďme se na chvíli podívat právě za oponu. Najdeme například muže v tmavém šatu s poměrně drobnou knihou v sepjatých upracovaných rukou. Jmenuje se Benedikt a většina řeholních osob v západní tradici jsou do důsledku vzato jeho duchovní děti. Jeho pravidla řeholního života založeného na modlitbě a práci patří k pramenům evropské civilisace. Jeho Řeholi dnes už asi čte málokdo, ale každý může vidět dílo, které založila. A nejsou to jen benediktinská či cisterciácká opatství. Za patnáct století je to mnoho polí, spousta lesů, a nespočet žáků škol a lidí různým způsobem potřebných. Služba Bohu je pro mnicha službou lidem a vzděláváním krajiny.
Kousek dál vidíme dva dva chlapíky, kteří se k sobě vlastně ani moc nehodí. Toho v hnědém potrhaném hábitu třeba i dřív dřív uslyšíme než uvidíme. Možná si totiž bude zrovna prozpěvovat, nebo žonglovat. Ten kněz v bílém vedle něho by si raději četl, čeká ho za chvílí kázání a ti lidé za nimiž jde, ho nejspíš nebudou vítat zrovna potleskem. První je Ital, říkají mu František, druhý Španěl a jmenuje se Dominik. Byli téměř současníci a tradici založenou Benediktem museli po nějakých sedmi stoletích poněkud oživit, včetně toho, aby ji učinili znovu živou výzvou ostatním křesťanům, zejména těm, kteří zastávali vysoké duchoví úřady. Každý po svém. František prostotou, radostí a tím, že svědectví chudoby učinil čímsi velice atraktivním, ve své době snad až módním. Dominik nemohl vystát pohled na preláty ověšené zlatem a drahocennými látkami, jak na ušlechtilých koních jezdí kázat bludařům. On svá kázání vymýšlel na kolenou a cestoval v prostém šatě a nejspíš pěšky.
Zdá se vám,že je to po křesťansku zase samý chlap a ženská nikde žádná? Nu, kdybyste se líp podívali uvidíte vedle Benedikta Scholastiku, vedle Františka samozřejmě Kláru – podívejme zrovna něco píše, možná sestře Anežce do Prahy. Vedle Dominika? Inu Kateřina ze Sieny přijde na mysl první a nám ještě blíž je paní Zdislava z Lemberka.
Samozřejmě je tu Terezie z Ávily a v tomhle případě vedle ní Jan z Kříže. Náruživá čtenářka rytířských románů a především neúnavná obnovitelka Karmelu, která z klimbající řehole udělala magnet pro křesťany přitahované hluboce žitou mystikou. Jak to sama Terezie ve svém na řeholnici poměrně rušném, tedy zejména manažersky rušném, životě zvládala, to ví jen Bůh a ona. Ovšem představu si o tom můžeme z několika jejích knih.
Zakladatelů i věrných dědiců bychom mohli vypočítávat ještě mnoho a dospěli bychom tak prakticky nepřerušenou řadou až k současnosti. Našli bychom osobnosti tak rozmanité jako byl Ignác z Loyoly nebo Filip Neri – první se snad trochu podobá Dominikovi, druhý je veselý výtržník bližší Františkovi. V zástupech věrných dědiců, dnešku čím dál blíž mě napadají dvě karmelitky. Terezie z Lisieux, u ní se prosím nenechte poplést cukerínovou podobnou, která ji postihla na soškách, které vidíte v každém druhém kostele. Radostně prožívala, že je Božím dítětem, ale kašírovaný cukrkandl jí věru nesluší. Tou druhou je Teresie Benedikta od Kříže, civilním jménem Edith Stein. Velká fenomenologická filosofka, po konverzi a vstupu do kláštera její život skončil v osvětimské plynové komoře. A před časem jsme tu mluvili o svědectví, které tamtéž svou obětí za spoluvězně vydal Maxmilian Kolbe, františkán.
Je jen málo slov, které znějí víc středověce a které vypadají, jako by neměli vztahu k dnešku, než je mnich či řeholník. Jenže to mračno svědků pořád roste a nejsou to jen věrní dědicové, pořád jsou mezi nimi i zakladatelé. Jistěže se svět mění a s ním i leccos na službě řeholních osob. Ale právě tak, jak pořád žijí a slouží benediktini, dominikáni či karmelitky, tak vznikají společenství nová, ba snad jich nebylo nikdy víc, než v posledních padesáti sto letech. Ať jsou to Misionářky lásky Matky Terezy nebo podezíráním a osočováním stíhané Opus Dei Jose Maria Escrivy, nebo řada hnutí volnější povahy a s to větším záběrem a množstvím stoupenců.
Jedno se ale za ta staletí nezměnilo, pořád jsou to lidé, jejichž život a kulturu formuje jejich víra. Pořád ji prožívají společně a pořád formuje jejich práci a službu. Vždy mezi nimi budou osoby líné, zbytečné, chlípné, žravé, proradné a parazitické. Vždy ale, jsem přesvědčen, bude víc těch, pro které je a bude služba Bohu službou lidem a vzděláváním krajiny či péčí o prostředí.
Vyhledávejte a suďte jejich svědectví, stará i nová a zvažte, jak vedle tohoto zářivého oblaku stojí a obstojí ony dvě postavy z úvodu tohoto příspěvku. |