 |
Milý chrámový sluho svatyně Zapřeného boha. Své názory si bagatelizuješ výlučně sám. Používáš neúčinnou metodologii (pokud se o něčem takovém dá vůbec mluvit ), tvé úvahy jsou vedeny hněvem a zaujetím, zato se obejdou kontaktu s fakty. Důsledky si pak neseš na svém hřbetě, když s těmi odpadky vylezeš na denní světlo.
Když si pro posouzení prvních patnácti století křesťanství vystačíš s jen s kategoriemi politiky, moci a konfliktu, zůstaneš beznadějně a doslova outsiderem. Přirozeně, že analýzy založené na rozborech politického vývoje a mocenských konfliktů jsou legitimní nástroje a mohou přinést validní výsledky. Jenže si s nimi nelze vystačit.
Takoví ariáni by ti byli velice povděční, kdybys jim vysvětlil, jak mohli prohrát, když drželi v hrsti tolik trůnů a na vodítku měli tolik armád. Gnostici by na tvoje výklady sice kašlali – držitelé skrytých poznání neměli nikdy potřebu nikomu naslouchat- ale v skrytu by je těšily dvě věci. Jednak to, že je ještě někdo bere vážně a jednak to, že se někdo vůbec hodlá pozastavovat nad tím, že prohráli. Přišli sto, dvě stě let po Kristu a začali dědicům apoštolů vysvětlovat, že nic nepochopili, všechno dělali špatně, ale teď jsou tu oni, gnostici, vybavení skrytým věděním, jež odhalí těm, které shledají hodnými jeho poznání. A změněn bude svět. I když přisadili nesčetné eony, blyštivé sféry a tělo coby vnitřně zlé vězení božské jiskry člověka, prohráli. Ještě dnes je v jejich zapomenutých hrobech musí potěšit, že měli jen smůlu při střetu dvou téměř ekvivalentních sil, kdy jen „jeden proud (katolický) dominoval a ostatní byly potlačeny, jakmile dosáhly určité moci, mnohdy i dřív“.
A ovšem, jako vždy a jako obyčejně nám dějiny skutečně začínají teprve renesancí a pořádné grády začínají až s průmyslovou revolucí. Když čtu, že Reformace a následný počátek rozpadu západního křesťanstva způsobili „větší svobodu víry a filosofických názorů obecně, což vyvrcholilo průmyslovou revolucí“ napadají mě dvě otázky. Jak moc přispěla věci svobody člověka a rozvoje učenosti nauka Jana Kalvína s jeho naprostým odmítnutím jakéhokoliv podstatného vlivu člověka na běh a především věčný výsledek jeho vlastního života. Ptal bych se podobě i na puritánskou tradici vzešlou z téhož kořene, připouštím však, že je to složitější povídání. I když je pravda, že nesporně víme především to, kde a co puritáni fyzicky rozbili nebo poničili. Nelze jim však, jakož i vlastně Kalvínovi, upírat například vliv na vývoj a etablovaní „protestantské etiky a ducha kapitalismu“. I tahle mince má ovšem dvě strany. A tu horší z nich si dovolím shrnout žertem, či aforismem. Zatímco člověk formovaný a žijící v panovačné, utiskující a pronásledováním oplývající katolické kultuře vzdělával krajinu a pečoval o ni, zejména když byl třeba mnich, či pracoval na klášterním hospodářství, člověk, který zdědil puritánskou kulturu (často však už ne víru, jakoukoliv) své prostředí plundroval, zohavoval a znečišťoval. Zejména pokud byl zprudka zbohatlým majitelem dolů a manufaktur, a nebo v nich musel otročit. Opakuji, že nejde i tezi vědecké práce, ale o aforismus.
A ještě jednu věci ti akolyto ze svatyně Zapřeného boha musím říct. Urážej, ponižuj, zesměšňuj a bagatelizuj společenství k němuž se hlásím, jak se ti zamane. Vrážej do jeho starých i nových ran rezavé i rozžhavené nože a syp do nich sůl.
Nic to nezmění na tom, že se sám a dobrovolně hlásíš k titěrné i když chronicky uřvané minoritě – ať se na to díváme odkud chceme a počítáme jak chceme. Nic to nezmění na tom, že jsi v lepším případě nevědomým, v horším případě nemyslícím dědicem a pokračovatelem theoretické, politické a mocenské tradice, která za posledních dvě stě let navršila množství ukrutností, ba zločinů proti lidskosti a míru, že se nad tím člověku jen tají dech.
Nebudu tě pro to soudit, už pro to ne, že mi to vlastní přesvědčení zakazuje právě tak, jako mi velí respektovat i takové přesvědčení, které ve mně vyvolává jen velmi hluboký smutek a trochu soucitu. Jsme ve Svatyni a ne v kostele, proto nebudu (i proto abych nerozrušil jednoho mladého sofistu) hrozným hlasem burácet: „Obrať se, sic zahyneš!“, ale jen tiše požádám: Přemýšlej, abys zůstal zůstal v plném slova smyslu člověkem. |