 |
Nevím, zda je to relevantní připomínka, ale když jsem pracoval s profesorem Říčanem (řekl bych celkem známý český psycholog), tak ten měl takovou teorii, že člověk přirozeně tíhne k tomu v něco věřit (velice zjednodušeně řečeno). A v dnešní individualizované společnosti se tenhle rozpor objevuje. U nás specificky je to ovlivněné výraznou nechutí vůči církvi jako instituci (což dokládají četné výzkumy - dodám výsledky i s datovou maticí:), což vede k hledání určitých spirituálních alternativ (Viz. Woodstockové: I am not religious, but I am spiritual).
Tyhle alternativy jsou do takové míry různé, že je těžko lze srovnávat a už vůbec nejde říct, kde začíná "náboženství".
Obecně mi na základě toho mi přijde dichotomie věřící/nevěřící příliš zjednodušená.
Spíš bychom se měli bavit o nějaké škále typu:
ateista (vím, že není žádný bůh nebo něco takového)
agnostik (myslím, že není žádný bůh, ale když mě někdo nebo něco přesvědčí o opaku, proč ne)
něcista (něco tam jako je, ale co to je - jestli čakry, Bůh, matka příroda - to tedy nevím)
věřící (Bůh je)
praktikující věřící (Bůh je, církev ho zastupuje)
Jak jsem tak pročítal předchozí diskusi, mám pocit, že právě ostré víra ano/ne vyhrotilo zbytečně situaci. |