 |
Hádejte se tu, kdo chcete s kým chcete. Mávejte rozervanými prapory poražených armád na polámaných žerdích po libosti. Nejde mi o při, ale o svobodu. Svobodu pohrdání, výsměchu a opovržení rád každému ponechám, ať si si ji projeví po libosti. Sám se dopustím nanejvýš hovoru i kdyby to měl být jen hovor k sob. Tentokrát si tu budu povídat něco o gnosi, hlouposti a svědectví.
V něm byl život a život byl světlo lidí. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Vůbec se nakonec nedivím, že je dnes gnose v takové oblibě, ani tomu, že je právě tak vychvalovaná jako hluboce nepochopená, ba navzdory všeobecné úctě víceméně neznámá. Není to totiž vůbec nic nového. Tak už tomu s módními učeními bývá a bývat ještě bude.
Jen si to představme, doba kypí a blyští se kulty, mystérii a náboženstvími všemožných podob i tváří, rouch i obrazů. A mezi nimi se proplétá a na síle poznenáhlu nabírá bratrstvo, společenství, kult či sekta. Dostaneme-li se k nim blíž dobereme se nakonec možná toho, že za tím jsou nějaké věci, které jakýsi nemytý tesař naučil nějaké nečesané rybáře kdesi na východě impéria. Naučil je divné věci a nejdivnější na tom bylo, že ty na věci tu i onde tací i onací lidé slyšeli.
Toho si kdekdo všiml. Vedle těch, kteří se přidali byli tací, kteří naslouchali a přemýšleli další, kterým to vrtalo hlavou. Z těch to to bylo jedněm protivné, další tomu chtěl pomoci, jiní se chtěli jen bavit. Na jednom se ovšem všichni tři shodovali: s tesařem a rybáři do lepších salonů nemohli. A tak začali z rukávů tahat a do traktátů sepisovat něco onačejšího. Sfér, kůrů, vznešených duchů a nejskrytějších pravd přibývalo každým dnem. Ovšem, jak by nám každý z nich zdůraznil, poté co by si nás vzal stranou, nebylo to nic obyčejného. Nic tak všedního, co bychom slyšel hulákat z nároží nebo, jak prý ti rybáři říkali, vyvolávané ze střech. Ne, ne, ne tohle byly vznešené věci, které by nám něm někdo řekl jen proto, že nás zná nebo, že na nás vidí, že jsme z těch, kdo pro tyhle věci mají smysl.
Jenže nakonec to ulice vyhrála, ti tupí nohsledi rybářů a ještě tupější stáda ploužící se za nimi nechtěli slyšet o božské jiskře, nezajímalo je kolik je nebeských sfér, kdo v nich přebývá a jak přesně se k nim dostat a mezi nimi přecházet. Tolik spisů bylo k povznesení a poučení a jen čtvero evangelií si ti primitivové nechal a to ještě si vybrali tak, aby jim zůstaly jen ty nejnudnější řeči a nejbanálnější příběhy.
Takhle aspoň první křesťanská staletí popisují ti, kdo se nikdy nesmíří s dějinami a vítězové pro ně budou vždy zvrácení zločinci. Na křesťanské pravověří nahlížejí asi tak, že první koncily starověké církve byly horší než stalinské sjezdy (a pak už bylo jenom hůř). Kdokoliv byl odsouzen, musel být hrdina, každému zavrženému názoru dodává anathema punc autenticity a zvláštní hloubky. Stará gnose i její noví hlasatelé se velmi podobají v jednom: z jejich učení se zkrátka hloupne.
Čím to pak bylo, že uspěli rybáři hlásajícího z nároží potupně utraceného tesaře. Přesvědčili že v něm byl život a život byl světlo lidí. A dokázali, že to světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila. Což mimochodem zapsal možná apoštol Jan, možná Marie z Magdaly, možná tchyně prasynovce jejího vnuka a nebo ještě někdo jiný. Positivní důkaz autorství prozatím postrádáme, ale chováme naději, že nám jej přinesou badatelé.
A jak se jim to mohlo podařit? Pro existují dva nebo vlastně tři důvody. Jednak s nimi ten podivný tesař pořád byl, oni to aspoň tvrdili a věci, které se kolem nich občas děly, svědčily, že jim jakási podivuhodná moc skutečně nadržuje. Zas a znova se taky ukazovalo, že příběhy a řeči zaznamenané v jejich spisech nebyly až nudné a banální jak se přátelům vznešené, ve skrytu sdělované moudrosti zdálo. Říkali tomu slovo života a a k němu se vztahovala ještě jedna okolnost, na kterou poukázal právě Jan, nebo možná Marie nebo něčí tchýně, vnuk či strýc. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme.“
Gnose musela prohrát. Byl to, místy mohutný či aspoň vynalézavý a podmanivý, plod lidské mysli či v horším případě výmysl. Soutěžila s věčnou moudrostí, která založila svět a posléze se do něj vtělila v konkrétní chvíli, ba v konkrétním těle.
Gnose musela prohrát. Právě jako pouhá myšlenka, v horším případě výmysl. Soutěžila se myšlenkou podpořenou svědectvím a zkušeností. Gnose zaměstnávala mysl, tesařovo učení šířené rybáři zaměstnávalo člověka.
A zaměstnává je způsoby jimž salonní rozptýlení a kabinetní umění gnose činí současně nepatrným i přitažlivým. To obojí pro velikost úkolu, který tesař na rybáře složil. Dozvěděli se od něj, že budou pokládáni za válečníky, nebo se jim aspoň bude vyčítat, že rekrutují do armády. Dozvěděli se, že na obojím je něco pravdy. Dozvěděli se také, že bitva v níž bojují je sice rozhodnuta, ale ještě neskončila. Tesařova představa vítězství je taková, dozvěděli se rybáři, že až bitva skončí bude na válečném poli jen jedno vojsko pod jedněmi prapory. A že je na nich, aby se o to postarali a tu druhou armádu ne zničili, ale získali, jeden po druhém jednoho po druhém. A to tak, jak si zapsal Jan, Marie nebo někdo jiný neznámého jména, ale jasného slova. „Co bylo od počátku, co jsme slyšeli, co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly, to zvěstujeme.“
Rybáři dozvěděli i to, že na jejich slovo budou lidé reagovat všemi možnými způsoby, že všechny neosloví a všude neuspějí a všechny nezískají. A tak tu dodnes chodí po bojišti. O výsledek strach nemají a vědí, že když se začnou bít, začnou prohrávat. Nemají strach ze svých protějšků, ale o ně. A vědí, že každý, kterého získají je vítězstvím tesařovým a každý, kterého zaženou je jejich porážkou. Přesto dál chodí po bojišti a snaží se říct jen tolik, že bitva je rozhodnutá, i když neskončil a že je na každém, který prapor zvolí. |