 |
Gobers: K blahopřání se rád a ze srdce přidávám, spolu s přáním, abys v nové službě rostl po příkladu a na přímluvu tvých osobních patronů v učednictví i zvěstovatelské horlivosti. A v rámci nejlepších ekumenických vztahů a protože bez na obě strany obráceného rejpání to nejde ;) vyjadřuju také radost, že církev, již chovám (nehledě na její povážlivé institucionální mládí :-p) v náležité a více než povinné úctě, má také svá vlastní povolání a kněze a nemusí jen z křesťanského soucitu a pohostinnosti přijímat určité exempláře duchovenstva odjinud ;).
Coby dobře známý tmář, reakcionář a vůbec vší ošklivosti futrál mohu také poklidně říci, že sice na první pohled bychom v starokatolickém společenství mohli vidět především jen plod alergické reakce partičky německých theologů na definice prvního vatikána, ale jsem první, kdo zdůrazní, že to byl velmi povrchní pohled. Už proto, že se mi zdá, že jde o společenství zakořeněné a související s určitou křesťanskou tradicí víc a lépe, než kupříkladu jistý poněkud dnes bezradný institucionální plod českého národovectví a byvšího katolického modernismu.
A teď ještě pár poznámek k nejvytrvalejší, nejstálejší, nejčastější a nejoblíbenější kratochvíli, vášni a zábavě všeho křesťanského lidu napříč zeměmi, epochami a konfesemi – frakčním bojům, strkanicím, nálepkování a souvisejícím lidovým slavnostem.
Aes tu vcelku přehledně shrnula hlavní okruhy věcí projednávaných na posledním koncilu, včetně nezbytného obrazu dobrého papeže Jana, okna otevírajícího, průvan působícího. Dlužno dodat, že papež Jan dobře udělal, když okna otevřel, protože ono bylo zapotřebí vyvětrat. Určitý problém je jen v tom, že jistí podstatně menší duchové mají dodnes dojem, že jelikož papež Jan otevřel okna, je jejich svatou křesťanskou povinností dělat průvan pořád a všude. Odhlížím teď od toho, že slova svatá křesťanská povinnost jsou jim jinak dokonce i jednotlivě, natož dohromady, přivodit akutní reakci hrozící přinejmenším hlubokým bezvědomím.
Nejprve považuji za užitečné podotknout jednu poznámku o křídlech, proudech, směrech a frakcích obecně. Jsou v první řadě přirozené a jsou víceméně trvalou součástí života křesťanských církví a společenství (a jistěže nejen jich). A že se stýkají, potýkají a občas postrkují a pošťuchují je právě tak přirozené, jako je to někdy legrační a jindy poněkud únavné. To je ovšem pořád ještě normální a více či méně neškodné. Problém začíná někde tam, kde se milé frakce pouští do frakčního boje takříkajíc uvědomělého či upřímně řečeno samoúčelného. A někde tudy vede i velmi hrubá dělící linie mezi řekněme angažovanými, leč pořád ještě poměrně normálními křesťany a mezi hlučnými, leč mimořádně neproduktivními extremisty a sektáři. Ano, je to tak, frakční boj jako takový je doménou extremistů, proto je kolem toho takový kravál a proto je to také vojna, která se odbývá pořád v těch samých zákopech a veškerá slavná vítězství a drtivé porážky se odbývají toliko v myslích aktérů, nekonečným kraválem a faktickou nehybností již poněkud poblouznilých.
To, co udělal papež Jan a koncil, který svolal, se někdy označuje za aggiornamento, což bychom mohli pochopit jako přizpůsobení přítomné době, tedy ve smyslu snažit se mluvit a jednat způsobem, který jí bude přístupný. Očividně je to přístup, který si lze vyložit a aplikovat rozmanitě. V mimořádně zjednodušující zkratce bychom mohli říci, že v této věci existují dvě hlavní skupiny výše popsaných samoúčelných frakcionářů. Jedni s pohledem poněkud matným, leč vzdáleně odrážejícím jistý lesk naznačující varující nepoměr příčetné střízlivosti a horlivého zápalu člověka, který se považuje za proroka, vzývají ducha koncilu. Druzí s čelem chmurně mračným chodí kolem, švihají hůlkou (patrně v domnění, že hůlka dělá pastýře) a tu a tam jí na něco ukáží a s výrazem krajního znechucení řeknou „hle plody koncilu“.
Jeden obrázek pro snad lepší pochopení. K nejviditelnějším a nejznámějším výsledkům koncilu patřilo zahájení či umožnění liturgické reformy. Mimochodem jak užívání lidové řeči v liturgii, tak slavení mše s knězem obráceným k lidu a ne k východu (ad orientem) jsou věci, které koncil a hlavně následná reforma jaksi umožnila, ale rozhodně je nenařídila jako jedinou a výlučnou možnost. K tomu se ale vrátím za chvilku. Teď nejprve k prvnímu obrázku, na kterém si prosím představte presbytář běžného farního kostela se stavební podobou a mobiliářem, který za svých pět či sedm století nasbíral.
Nejprve do presbytáře pustíme faráře a farníky, kteří debatují o tom, co bude potřeba udělat, když jim teď koncil schválil novou liturgii. Farníci faráře nejdřív poměrně snadno přesvědčí, že bude sloužit obrácený k nim, a pak zbytek odpoledne stráví přehrabováním farního skladiště, kde hledají nějaký šikovný oltářní stůl a pár dalších věcí, které potřebují, aby mohli začít slavit liturgii po novu. A jak tak pořád něco zařizují, poponáší a nakonec se domluví na tom, že nechají opravit podlahu, rozeberou a do skladiště uloží oltářní mřížky, které jim v tom stěhování v presbytáři překážely. A tak měli hotovo, kostel upravil a opravili a tuším tomu ani aggiornamento neříkali.
Jinde, do podobného kostela, přišel mladý kněz, vyznačující se pohledem matným, který však nabýval zvláštního lesku, když mluvil (často, rád, dlouho) o duchu koncilu a velkém díle, které teprve začalo. Sotva do farnosti přišel nechal vyházet oltářní mřížky a pro jistotu i mensy všech bočních oltářů po kostele. Farní skladiště nechal vyvézt do smetí a na léto nechal kostel zavřít „pro nezbytné úpravy podle současných liturgických směrnic“. Když na podzim farníci do kostela znovu vešli, vzal ten pohled některým dech. Kostel byl, doslova, vybílený a v presbytáři bylo vidět jen několik podivných věcí, u nichž se hlavně podle umístění usuzovat, že je to oltář a kazatelna. Svatostánek našli farníci po kratším hledání zastrčený v koutě presbytáře. Někteří se pak šli zeptat, co se to stalo a proč. Mladý kněz netrpělivě zopakoval, že jen naplnil liturgické směrnice a ukázal jim přípis z diecézní komise pro úpravu liturgických prostor, která vše schválila a pochválila. Pak ještě dodal, s důrazem na každé slovo, že vybavení presbytáře je dílo „významného současného umělce“.
Jsem si jist, na který kostel by ukázali svou švihavou hůlkou ukázali sběrači vybraně kyselého ovoce koncilu. Osobně si myslím, že to spíš ovoce čehosi podstatně staršího i, žel, trvanlivějšího, než je jedna liturgická reforma jednoho koncilu. Víte, ono těch koncilů bylo už dvaadvacet a kraválů před nimi, při nich a po nich bylo víc než odpovídající množství.
Je dobré to vědět a mít na paměti. Právě tak je dobré vědět něco o tom, proč třeba kněz v tom či onom obřadu má nebo může sloužit liturgii obrácen k liturgickému východu a že to nedělá proto, aby se k nim v zpupné klerikální pýše točil zády, ale proto, aby se spolu s nimi obracel vstříc Vzkříšenému a už tímhle svým elementárním postojem vyjadřoval svou i jejich naději a očekávání – dokud Pán sám nepřijde. Je dokonce dobré a užitečné mít na paměti, že slavení liturgie v lidové řeči a latině jsou alternativy nikoli navzájem se popírací a vylučující a že pro obě lze říci ledacos dobrého a že jedno a totéž společenství může najít dobré důvody i příležitosti ke slavení v jednom či druhém jazyku (ba dokonce i v jednom či druhém obřadu).
Stačí k tomu svým způsobem málo. Ono slavné a v podstatě velmi rozumné a správné aggiornamento potřebuje k plnému účinku kontext a paměť. Souběhem různých okolností se jako obyčejně přihodilo, že ti, kdo kladli důraz na kontext a paměť (ba co hůř, odkazovali k pramenům a tradici) byli často stavěni do protikladu k těm, kdo hlásali a aplikovali aggiornamento.
Ve skutečnosti ovšem může jít právě jen o to, jak se křesťané ve svém zvěstování a službě budou světu kolem nich přizpůsobovat, zda poučeně nebo nepoučeně. Pavel z Tarsu onehdy psal do Korinta, že se „všem stal vším, aby získal aspoň některé“. Pavel věděl co dělá a proč: chtěl lidi získat a chtěl je získat pro evangelium. A bylo mu jedno, nebo přinejmenším mu tolik nezáleželo na tom, jestli člověk, s kterým mluví, je Žid, Řek nebo pohan, otrok nebo svobodný, urozený nebo neurozený. A třebaže velmi dobře (a na vlastní kůži doslova řečeno) věděl, že pro Řeky je to bláznovství a pro Židy pohoršení, ke všem chtěl, a taky že to dělal, o Mesiášovi a to Mesiášovi ukřižovaném.
Zdálo by se, že křesťané mají šílený úkol s absurdním zadáním. Zdálo by se dokonce, že každé řešení a každá výsledek je prostě jen nějaký trik. Jisté je jedno, úkol i zadání je pořád stejný a za ty dva tisíce let i nějaké ty výsledky jsou. Ti, kterým imponuje úkol nebo jim vrtá hlavou zadání udělají po mém soudu jen dobře, když se nejdřív podívají, jak na to kdo šel před nimi. Tak či tak budou muset nakonec vymyslet vlastní triky, ale tahle zastávka u pramenů a prohlídka nějaké té síně tradic má dvojí užitek. Jednak se člověk hnedle poučí, které triky osvědčeně nefungují a jak mysleli ti, kterým byl šílený úkol s absurdním zadáním cestou k velkým triufům. |