02:18:57
10. 07. 2025

Místnost
Svatyně
Tato místnost je určena pro všechny, co mají chuť napsat někam své tajné myšlenky, sny, básně, pro debaty o Bohu, lásce, smrti, morálce, svědomí a takových věcech. Tohle je ta správná místnost, kde se probírá řada etických, náboženských a podobných otázek.
Ve vývěsním štítu budou postupně přibývat odkazy na zajímavé stránky, sem a tam přibude trocha statistiky a rodí se seznam probíraných témat...

Místnost má od 23:26:19  13. 10. 2001 pronajatou Agáve. Spolusprávce: Eva.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit



« ««   71   »» »

PetrKor, vloženo 10:18:56  01. 07. 2009

J.D.P.: To se neomlouvej :) Mně tvůj názor nevadí, mně by jenom opravdu zajímalo odkud je (protože já k němu nevidím důvod). :) Když si nebudeš všímat podrážděných reakcí marcuse, tak mně by určitě zajímalo, kdyby ses tu o tom rozepsal :)

J.D.P., vloženo 11:04:19  30. 06. 2009

No tak dobre no:o), ja sem jen rekl, za mám pocit:o). Tak sorry no:o).

Marcus m, vloženo 10:46:25  30. 06. 2009

Opět hrušky s petrželí a kedlubny s kokosovými ořechy. Aneb interpretace paleoantropologických nálezů je jedna věc, a archeologie věc druhá. Nemám teď čas, takže jen velmi rychle poukážu na další římský kostel: basiliku S Clemnete. Současná stavba tuším z dvanáctého století stojí na předchozí basilice z čtvrtého nebo pátého století poničené při jednom z plěnění Říma, pak ji zasypali a na ní postavili tu stávající. A ta první basilika zase stojí na zbytcích starořímské ulice, kde byl jednak jeden z tituli, prvních římských kostelů v domech, a jednak kousek vedle přes ulici mithraneum, svatyně mithrovského kultu.
A jak to všechno víme? Protože v devatenáctém století tam začali kopat irší dominikáni, kteří basiliku spravují. A kope se tam dodneška. Rozhodně btw doporučuji se do těch dvou pater pod basilikou doporučuji zajít podívat. Všelijaké podobné scavi najdete pod kdejakým římským kostelem s patřičně starým původem.

A to samozřejmě není všechno. Je tu třeba francouzský kněz Henri Breuil, který objevil a studoval různé pravěké jeskynní malby. A byl by tu paleontolog, jesuita, de Chardin a kdybych se v tom vrtal asi bych našel i další příklady.

Aes Sedai, vloženo 10:33:54  30. 06. 2009

Taky netuším... Že by to zase byla jedna z osvědčených "pravd" o tmářské církvi bojující proti vědě? ;)

PetrKor, vloženo 10:05:55  30. 06. 2009

J.D.P.: Nevím moc kdes vzal církevní antipatie k archeologii :)

J.D.P., vloženo 09:38:30  30. 06. 2009

No vida:o). Vcera jsem sice v radiu slysel trochu jiny preklad papezovych slov, nicmene dekuji Marcusovi za osvetleni. To, ze basilika vyhorela a byla prestavena presne podle puvodnich planu je mi prekvapive taky znamo:o). ale proste mi moc nesedi to, jak kdyz se to hodi do kramu, je cirkev potazmo jeji clenove nebo prizvukovatele:o) ochotni okamzite odhodit svoje antipatie vuci archeologii.

Marcus m, vloženo 23:11:36  29. 06. 2009

Je samozřejmě svrchovaným právem každého člověka míchat dle libosti hrušky s petrželí, kedlubny s kokosovým ořechy a s tím vším umně žonglovat nebo z toho třeba uvařit překvapivý guláš. Patrně přitom lze dosáhnout i neobyčejně hlubokého zenového osvícení.

Takových výšin nejsem s to dosáhnout, proto odpusťte přízemnímu tvoru, že se omezí na několik velmi přízemních poznámek. Věru se totiž nezdvihnu ani z podlahy římské basiliky S Paolo fuori Muri.

Nejprve tedy zmiňované papežovo sdělení v homilii při nešporách na závěr roku sv. Pavla slavených ve zmíněné basilice.

"Shromáždili jsme se u hrobu apoštola, jehož sarkofág, uchovávaný pod papežským oltářem, byl nedávno podroben pozorné vědecké analýze: do sarkofágu, který během tolika staletí nebyl nikdy otevřen, byl učiněn malý otvor, aby tam bylo možné zavést speciální sondu, jejímž prostřednictvím byly odhaleny stopy vzácné lněné purpurové tkaniny, lemované zlatem a tkaninou modré barvy se lněnými vlákny. Byla zjištěna přítomnost velkých zrn rudého kadidla z proteinových a vápencovitých látek. Kromě toho maličké kostní fragmenty, které podrobili radiokarbonové zkoušce vědci neznalí jejich původu, kteří došli k tomu, že patřily osobě z doby I. či II. století. To se zdá potvrzovat jednomyslnou a nikdy nevyvracenou tradici, že jde o ostatky apoštola Pavla." (zdroj)

K samotné basilice asi tolik. Místo pohřbu apoštola znala starobylá tradice, značně předcházející stavbu první basiliky ve čtvrtém století. Tatáž tradice mimochodem zná i přenesení ostatků Pavlových i Petrových z jejich hrobů do katakomb při Via Appia za časů jednoho z pronásledování. Za zmínku možná stojí, že místo hrobu bylo v době stavby první basilky považováno za natolik jisté, že kvůli němu stavitelé první basilky i následných staveb dělali všelicos, protože hrob ležel, z hlediska potřeby zbudovat nad ním nějakou architekturu nešikovně blízko ostijské cestě. Nakonec kostel prostě otočili ;) východ sem, východ tam a stavěli tam, kde bylo místo. ;)

Jinak basilika prodělala poměrně zajímavý stavební vývoj, v devatenáctém století dokonce bohužel skoro celá vyhořela, ale na fakt doloženého hrobu na doloženém místě to nemá vliv.

Místo dalších řečí jen pro zajímavost nabídnu jednu svatopavelskou vycházku s obrázky (před časem jste ji možná četli v Cestování) a pár poznámek psaných přímo při výletě do Říma.

J.D.P., vloženo 19:41:08  29. 06. 2009

Mordomor: Ja jen, ze snad kdykoli, kdy je vytazen nejaky ten "meziclanek" atd a je datovan radiokarbonovou metodou a je o nem leccos publikovano, stejne se ozyvaji hlasy, ze je to podvrh a ze veda je spatna atd... :o)

Mordomor, vloženo 19:39:46  29. 06. 2009

JDP: Aha, tak proto mi nebyla příliš jasná Marcusova reakce.

Po pravdě řečeno, nemyslím si, že by byl důvod, podezřívat Vatikán z nějakých podvodů. Datování, pokud jsem si stačil všimnout bylo učiněno na základě radiokarbonové metody. Nevím, jestli má Vatikán vlastní laboratoř, ale myslím si, že to spíše nechávali zjišťovat někde mimo. Jsem si jist, že celá záležitost bude klasicky publikovaná i s kritikou pramenů.

J.D.P., vloženo 19:20:47  29. 06. 2009

Mordomor: Reagoval jsem na Marcuse v racmi toho, ze Marcus reagoval na nasi "diskusi" na facebooku i tady:o).

Chtel bych tu ted vznest dotaz. Jak se postavite k tomu, ze diky vědě se ted(jak to tak vypada:o) ukazalo(a sam papez to rekl), ze v hrobe pod bazilikou sv. Pavla v Římě je skutečně tělo sv. Pavla... Nebo je to zase jen jakysi omyl na objednavku?? Vzdyt si tento archeologicky pruzkum objednal Vatikan...

Mordomor, vloženo 20:01:27  24. 06. 2009

Možná mě má paměť klame, ale předchozí debata se spíše týkala možných postupů v poznání chování a mysli lidí v paleolitu. Konkrétně zapojení matematických modelů. Osobně jsem tedy debatu považoval spíše za jakousi polemiku ve smyslu, poznatelnosti minulosti na základě matematických modelů o kterých uvažoval Tři...
JDP: pokud jsi nereagoval na Marcuse, pak už moc lidí nezbývá (Ageolit, Pirosh a pak ještě Adhil na začátku, pokud se nepletu) a z debaty jsem nepoznal jestli jsou nebo nejsou věřící (hádám, že myslíš křesťana nejspíše katolíka).

Jinak s tebou JDP souhlasím, že na základě internetové debaty, je podle mne, poněkud "smělé" soudit a nálepkovat člověka o kterém vlastně vůbec nic nevím a v jehož argumentech já osobně vidím spíše snahu o poctivost. Byť s jeho názory nemusím zcela souhlasit.

Jadwiga, vloženo 13:29:22  22. 06. 2009

Adhil, JDP : tak sem nechoďte :-)

Adhil, vloženo 11:38:02  22. 06. 2009

Marcusi, na to už se nedá dívat. Ty snad vážně nemáš žádnou soudnost.

J.D.P., vloženo 08:42:37  22. 06. 2009

MArcusi: Tva vztahovacnost je uchvatna:o). Ja sem reagoval na mistni debatu. Na tebe totiz nema cenu reagovat i nekde jinde:o)

Marcus m, vloženo 02:45:52  22. 06. 2009

Ten spor vznikl jinde a ta fanatická stvůra, jsem jak taky jinak, já. Ačkoliv mi není příliš jasné, proč doznívá tady, když už tu ten hadr na podlahu leží, tak s ním tedy vytřu.

Ono by to bylo krásné, kdyby šlo o mysl neotevřenou. Jenže, to co se tu válí, je mysl líná, zpohodlnělá, plytká a pohrdlivá. Navíc ještě mysl pustá, prázdná a okoralá, která za vlastní názor vydává, to co vlastně zaslechla, ani neví kde a v posledku to jen víceméně konvenovalo jejím pudům.

Zločinného rušení veřejného míru jsem se dopustil tím, že jsem použil několik extrémně sprostých slov, totiž „přirozená definice manželství“. Hrdelní zločin, že bych tu definici nějak formuloval jsem nespáchal. Toho se dopustil až ten student jisté americké střední školy, jehož story byla předmětem textu, který jsem linkoval. Ten mladistvý delikvent kupodivu vyvázl velmi mírně, učitel toliko zastavil, v hodině řečnických cvičení, jeho nenávistnou propagandu a zcela věcně a empiricky ho označil za „fašistického bastarda“. Nebude tomu věřit, ale ta bigotní stvůra měla tu drzost, že celou věc dala k soudu. Být ten štváč trochu starší a bydlet v Kalifornii, už by si s ním občanské síly tolerance, pokroku a porozumění jinak poradily. Od takového zvráceného tmáře se jistě dá čekat, že nejen v kalifornském referendu podpořil středověkou a neudržitelnou definici manželství jako svazku jedné ženy a jednoho muže, ale že nenávistnou a likvidační kampaň, která ten návrh propagovala i finančně podpořil. A zmíněné občanské síly by pak příspěvek jeho i dalších drobných kolaborantů ve veřejných zdrojích našla a jeho jednání směřující k likvidaci práv menšin náležitě zveřejnila. Veřejnost přející toleranci, pokroku a porozumění už ví, jak s informacemi o tom, kde takoví škůdci bydlí a pracují, naložit. O tom byl další text, který jsem linkoval a ještě na něj za chvíli přijde řeč.

Nicméně jediné, co ona otevřená mysl dokázala v původní výměně pošklebků, názory totiž patrně došly, říci byla pochybnost založená na hypotéze, že lidský rod, nebo snad jen jeho samčí část, těžko říct, je geneticky programován tak, že co sedm let střídá partnery. Problém začal a diskuse skončila, když jsem onu hypotézu zhodnotil takto: máme geny, ovšem svobodnou vůli nikoliv. Jsme tedy mluvící, byť sofistikované stroje, které v posledku nelze brát k odpovědnosti za jejich počínání.

Otevřená mysl se ještě trochu roztáhla a dobrala se závěru, že nemyslím leč papouškuji. Pochopil jsem tedy, že mysl se otevřela natolik, že se naprosto vyprázdnila . Viděl jsem, že jiná zábava s ní už nebude i pustil jsem se do sportovní rozcvičky, po které zbyl tenhle hadr na podlaze. Proč se tomu říká dlouhá diskuse nevím.

Nicméně. Onu prazvláštní hypotézu bychom mohli ještě jednou krátké diskusi, byť půjde o patrně destruktivní proces, podrobit. Otevřená mysl očividně utrpěla kolizi, ze které se již nezotavila, už s mou první odpovědí. Soudím, že to způsobil dojem, že zatímco ona mluví o koze, já jsem začal mluvit o hvězdném nebi nad námi. Kdo zná jeden pěkný český film, ví co se pravděpodobně stane člověku, který se na vycházce po nočním lese do toho hvězdného nebe zahledí. Otevřené mysli se přihodilo něco podobného a to patrně přispělo k jejímu pádu.

Problém otevřené mysli byl v tom ,že byla otevřená příliš. Rozevřela se natolik, že sice ještě měla všech pět pohromadě, ale kolečka se točila naprázdno, a navíc každé samo. Kdyby se otevřená mysl jen malinko sevřela kolečka by nejen nadělala osvěžující průvan, ale zaklesla se do sebe, odvedla i nějakou práci a otevřená mysl by se stala, s nepatrnou námahou, i myslí bystrou a brzy by seznala dvě věci: že jsem mluvil k věci a za druhé, že papouškovala volovinu. A na to by si měla, milá otevřená mysl dávat pozor. Papoušci a hovězí, to je dneska infekční prostředí. Jeden se pak může zbláznit, nebo aspoň dostat horečku. A když si nedá pozor, nebude pak brzy mít nejen otevřenou, ale vůbec žádnou mysl.

A co je tedy na té hypotéze špatného? Očividně všechno. Teoreticky i prakticky. Když začneme od teorií, těch vysoce praktických věcí, jak by řekl pan Chesterton. Ona hypotéza používá magii a hypnózu, jinak se to říct nedá, genetického determinismu tam, kde je to snad až legrační. Přemýšlím, co je nutno uzávorkovat, aby mohl tenhle mechanismus u člověka plně fungovat. A dospívám k závěru, že vlastně jen dvě nebo tři věci. Pár funkcí lidského organismu, kterým se říká, třeba, morálně volní vlastnosti a pak vlastně už jen takovou maličkost jako je komplex lidských kultur a civilisací. I když vlastně jsme už uzávorkovali ty složky organismu, na které tento komplex působí, a které ho zas na druhé straně vytvářejí a proměňují, čili jde vlastně o krok redundantní, ale přece jen, jistota je jistota.

Druhá věc jsou demografická a sociologická data, která by nám poskytla přesnější a plastičtější obraz o tom jak tahle genetická instrukce funguje a to jak aktuálně, tak historicky. Mám za to, že bychom zjistili, že je to pravidlo pozůstávající toliko z výjimek. Ať už jsou páry, které mají tu nehoráznou drzost, nebo jsou tak neskutečně pitomé, případně nelidsky zmanipulované proradnými preláty a prožijí svůj život v jednom monogamním svazku, nebo páry, jejichž členové za sedm let stihnou....mnohé.

A je tu ještě jedna nenápadná, nesamozřejmá ale velmi důležitá věc. Kdyby měla tahle hypotéza skutečně takovou váhu a byla natolik relevantní jak se patrně otevřené mysli jeví, pak bychom měli k dispozici jeden velmi rozsáhlý a barvitý soubor dat. Totiž obřady, zvyky, mýty další projevy ustáleného lidského chování. To by byl totiž jazyk, který by si ona instrukce osvojila. Disponujeme takovým souborem?

Napadlo mně, že by někteří zdejší vysoko vážení metodologové mohli poukázat na další významný zdroj dat: experiment či pozorování. Nutno poukázat na několik problémů. Vyjma snad pozorování by bylo velmi složité shromáždit representativní vzorek. Za druhé by bylo výzkumnému úkolu přidělit buď krycí záměr nebo se vypořádat s otázkou, zda a jaký vliv na chování subjektů má informace o předmětu zkoumání. A je tu ještě ta malicherná otázka, jaké by byly deklarované postoje subjektů ke vztahu na dobu určitou a jak by tomu bylo s ochotou takto definovaný vztah navázat a udržovat. Na lidské řeči samozřejmě odhodlaný badatel nemůže dát, ale v tomto konkrétním případě by si musel pro subjekty vymyslet nějakou legendu. Nepochybuji,že odhodlaný badatel by si jich uměl sestavit celou řadu. Jsem téměř stejně pevně přesvědčen, že právě tak kreativní by byl při vyhodnocení výzkumu. Objektivní faktor řídící spolehlivě, pravidelně a nezávisle na vůli a hodnotách člověka jeho jednání a vztahy by nepochybně našel a nejspíš i náležitě kvnatifikoval.

Předchozí polemiku jsem uzavřel vlastní hypotézou o tom, že pokud neubudu mít k dispozici jiná data, považuji za reálné, že vážený držitel otevřené mysli pravděpodobně nebude mít daleko k tomu, aby chování stoupenců tolerance, porozumění a rozvoje práv, jehož dva příklady jsem popsal v úvodu, považoval za vhodné, snad i správné a žádoucí. Dospěl jsem teď ale k závěru, že je to hypotéza příliš předpojatá. Naopak jsem rád, že mě otevřená mysl motivovala k tomu, abych své důvody rozepsal. I když jen takový nepořádný poznámkový aparát. Dvě věty nebo dvě stránky, výsledek je stejný. Hadr na podlaze. Jen tou delší cestou je to někdy o něco větší legrace.

J.D.P., vloženo 14:08:23  20. 06. 2009

teeeda takova dlouha diskuse:o)... a jediny vysledek z ni pro me je ten, ze kdyz prijdu na "fanaticky" vericiho s vlastnim tj. jinym nazorem tak budu umlacen argumenty, ze sem vlastne neotevrena mysl:o)))...

Marcus m, vloženo 18:36:18  15. 06. 2009

Další týden, další kapitolka. Jak jsem avizoval, začíná druhý díl knížky a začíná v jeskyni.

Bůh v jeskyni.

Ostatně....v půli června je přece nejlepší čas, přečíst si něco o prvních Vánocích, ne? ;) - tak mně napadá, o tom pan Chesterton taky někde píše..... jo, už to mám: O nadcházejících Vánocích , to jen ta okrajmo. ;)

Marcus m, vloženo 01:30:55  09. 06. 2009

Někdo by měl možná chuť po pár odstavcích křičet, jak je tahle kapitola skandální a jak zapšklý zpátečník ten Chesterton byl. Ti, co vydrží o pár odstavů dál se snad se zájmem, a doufal bych že s chutí, začtou do rozvažování o podzimu pohanského světa napsaného s velkým pochopením a symaptií.

Tak či tak, je tu Konec světa a s ním končí první část Věčného člověka. Jmenovala se O tvoru zvaném člověk, ta druhé se nese název O člověku zvaném Kristus. (na web ji začnu dávat příští týden - kdyby snad něko měl zájem ozvěte se do pošty přeložené už to mám skoro celé).

A ještě jedna rada či výzva, pokud by snad někdo měl skutečně chuť hulákat, z toho či onoho důvodu, pak bych prosil a doporučil, aby se raději zabavil třeba diskusí o Gilgamešovi. Bude to zajímavěší a užitečnější. Děkuji.

Eva, vloženo 14:00:57  02. 06. 2009

Tak já sem zkusím nahodit pár myšlenek k tomu Gilgamešovi. Jen bych upřesnila, že se nejedná o ekonomický výklad eposu. Autor se v knize zaměřuje spíše na interpretaci ekonomie coby výsledku vztahů a mapuje ekonomická tázání, která zdaleka nepřišla na svět až s příchodem vědy, ale jsou součástí mnohem starších příběhů.
Celé téma v několika bodech:

1. Gilgameš nechává stavět zeď a kvůli vyšší efektivitě práce zakazuje poddaným stýkat se s manželkami a dětmi. Ekonomicky by se dalo odvodit, že lidské vztahy jdou na úkor pracovnímu nasazení, tj. lidskost je neproduktivní. S výjimkou lásky, která vede k reprodukci a jako taková lze tolerovat. Tato poučka může vést k redukci člověka na výrobní a konzumní jednotku - ROBOTníka - což by se jistě líbilo třeba Marxovi s jeho teorií, že dělník je vlastně jen součástkou stroje.

2. Přátelství (na rozdíl od tovaryšství, soudružství, týmové práce, která je systému prospěšná, protože umožňuje rychlejší a efektivnější výrobu) je vnímáno jako neekonomický, nebiologický, zbytečný a nepotřebný vztah. Bez něj dokáže jedinec i společnost žít. Na druhou stranu, v přátelství mohou jako vedlejší produkt vznikat myšlenky a činy, které mění tvář společnosti, boří systém. Tak Gilgameš v přátelství s Enkidu zapomíná na svůj nejvyšší cíl, a společně se vydají proti bohům, bojovat se zlem (Chuvava) a napravovat řád světa.

3. Lidstvo od počátku doprovází snaha vymanit se z vlivu přírody. Cenou za nezávislost na přírodě je závislost na společnosti. Čím sofistikovanější společnost, tím více specializací, a tím méně jsou jednotliví členové schopní přežívat samostatně. Zároveň stvoření - probuzení - člověka je podáno jako přechod z přírody do civilizace.
Věta, která se mi moc líbí: Ze stavu individuální satisfakce svých potřeb primárním nezprostředkovaným užitím přírody bez snahy o její změnu se Enkidu ... po šesti dnech a sedmi nocích obcování s nevěstkou Šamchat stěhuje do města ... aby jedl chléb a pil pivo = stal se člověkem. Můžeme zde také odvodit, že přirozený stav věcí je zlý, nedokonalý, v přírodě se skrývá zlo (divošský a nebezpečný Enkidu, Chuvava v cedrovém lese). Přirozenost je třeba proměnit, civilizovat. Stejně tak lidská přirozenost je zlá a dobrou se stává až emancipací od přírody, výchovou.
Ekonomický dopad je jednoduchý: pokud pokládáme přirozený stav věcí za přirozeně dobrý, kolektivní společenské jednání potřebuje mnohem slabší ruku vládcovu. Pokud je lidská přirozenost špatná, vyžaduje společnost silného vládce. Tak vede tendence k dobru k uvolněné hospodářské politice.

4. polidštění Enkidu = zkrocení nekontrolovatelného divošského zla, které nadále pracuje pro dobro města. Zlo není zničeno, ale pomocí léčky proměněno v něco, co společnosti prospívá. Odraz této myšlenky (zlo usměrněné ke službám dobru) lze vysledovat v neviditelné ruce trhu = lehké usměrňování chaosu a využívání osobních neřestí ve prospěch společenských cílů.
Poznámka: kdo je zpravidla schopen krotit chaos, zlo? V eposu je to nevěstka Šamchat, v naší kultuře mají tuto moc nejčastěji svatí (sv. Prokop přiměje orat čerta). Neviditelná ruka trhu je tedy historicky nucena pohybovat se v těchto dvou rozměrech: světce a nevěstky.

5. Hledání bliss pointu – bodu blaha – spotřebitelské nirvány. Zpočátku je Gilgamešovým vrcholným cílem dostavba zdi, pod vlivem přátelství se vydá maximalizovat hrdinství. Nejde tedy o maximalizaci statků, ale o slávu a zvěčnění jména. Cesta však není úspěšná, Enkidu umírá a zklamaný Gilgameš přichází na břeh mořský. Zde mu šenkýřka Siduri nabízí lék na žal – zahradu blaženosti – kde se člověk smíří se smrtelností a v průběhu svého konečného života maximalizuje pozemské radosti. Tuto modení maximu (plný břich, hry a slavnosti, lázně, čistý šat, dítko v náručí a manželku na klíně) však Gilgameš mávnutím ruky odmítá a vnímá ji pouze jako zdržení na cestě k nesmrtelnosti. Čímž staví na hlavu celou užitkově maximalizační roli, kterou člověku přisuzuje moderní ekonomie jako součást přirozenosti.

6. Nalezení Uta Napištiho, rostliny mládí a její následná ztráta kvůli únavě z vykonané cesty. Následuje návrat do města k rozestavěnému opevnění, jakoby se nic nestalo. Nenastal žádný pokrok, vše se vrací do historických kolejí – což je odrazem cyklického vnímání času, kde dějiny nikam nesměřují.

Marcus m, vloženo 21:24:37  01. 06. 2009

Adhil: ale to my, doufám, všichni víme. To tu není ani předmětem sporu či diskuse, jak bylo doufám, zřejmé už níže. Problém, ze kterého si utahuje Chesterton je fenomén, kterému bych moderněji řekl "vědec na tripu" a jehož podomácku indukované exemplum nás tu také oblažuje svou přítomností. Chesterton měl k vědě respekt už proto, že to byl bystý člověk, který svou mysl rád něčím sytil a zaměstnával. Ovšem, když přistihl nějakého vědce na hruškách, v cizím sadu a ještě k tomu v nedbalkách, pak si si to s ním vyřídil. Nezval ani hůl, ani brokovnici, ale s pomocí zdravého rozumu i právě těch tehdy dostupných poznatků vědy ho prostě zesměšnil.

S úříslovečně vytrvalou konstantou, ani tím akolytou, co jí přiklopýtal ministrovat, už mě nebaví točit se dokolečka na zlámané grešli. Jen odkážu na předchozí kapitoly té knížky, kde dokonce i pan Chesterton dokáže o myšlenkovém světě prvních lidí něco říct, protože ti po sobě zanechali něco víc než kosti: viz ostatně už první kapitolka Člověk v jeskyni (link níže). Hned další kapitolka nabízí zamyšlení nad počátkem civilisaci a pak se rozvíjí několik pohledů na mythologii.

Znovu si dovolím, třebaže bez velké naděje, nášeho smělého vědce i jeho čerstvě přišedišího fámula pozvat, aby se to třeba pokusili přečíst.

Přečíst jako návrh způsobu, jakým lze také přemýšlet a poměřovat a srovnávat věci, fakta a události a jaký jim připisovat smysl.

Přečíst je jako informaci o tom, že lze myslet a dospívat k podnětným závěrům i tehdy, když se pohybujeme mimo doménu empirické verifikovatelnosti.

Současně nabízím další kapitolku. Jmenuje je se Válka bohů a démonů a poměrně plynule navazuje na tu předchozí, tedy s úvodní delší odbočkou. V jádru jde ale o příběh púnských válek a především o střet dvou typů civilisace a mythologie. A pan Chesterton má velmi vyhraněný názor na to, proč bylo Kartágo vyvráceno a proč bychom s tím měli být, řekněme, spokojeni.

« ««   71   »» »

Zpět



Fantasy a Sci-fi: Taverna
© Jirka Wetter, jeremius@fantasy-scifi.net
, 2001 - 2005
Design: Rinvit, Jeremius
Na textech se podíleli Pavel Džuban a Toomz
URL: http://fantasy-scifi.net/taverna/taverna.php