 |
Ten spor vznikl jinde a ta fanatická stvůra, jsem jak taky jinak, já. Ačkoliv mi není příliš jasné, proč doznívá tady, když už tu ten hadr na podlahu leží, tak s ním tedy vytřu.
Ono by to bylo krásné, kdyby šlo o mysl neotevřenou. Jenže, to co se tu válí, je mysl líná, zpohodlnělá, plytká a pohrdlivá. Navíc ještě mysl pustá, prázdná a okoralá, která za vlastní názor vydává, to co vlastně zaslechla, ani neví kde a v posledku to jen víceméně konvenovalo jejím pudům.
Zločinného rušení veřejného míru jsem se dopustil tím, že jsem použil několik extrémně sprostých slov, totiž „přirozená definice manželství“. Hrdelní zločin, že bych tu definici nějak formuloval jsem nespáchal. Toho se dopustil až ten student jisté americké střední školy, jehož story byla předmětem textu, který jsem linkoval. Ten mladistvý delikvent kupodivu vyvázl velmi mírně, učitel toliko zastavil, v hodině řečnických cvičení, jeho nenávistnou propagandu a zcela věcně a empiricky ho označil za „fašistického bastarda“. Nebude tomu věřit, ale ta bigotní stvůra měla tu drzost, že celou věc dala k soudu. Být ten štváč trochu starší a bydlet v Kalifornii, už by si s ním občanské síly tolerance, pokroku a porozumění jinak poradily. Od takového zvráceného tmáře se jistě dá čekat, že nejen v kalifornském referendu podpořil středověkou a neudržitelnou definici manželství jako svazku jedné ženy a jednoho muže, ale že nenávistnou a likvidační kampaň, která ten návrh propagovala i finančně podpořil. A zmíněné občanské síly by pak příspěvek jeho i dalších drobných kolaborantů ve veřejných zdrojích našla a jeho jednání směřující k likvidaci práv menšin náležitě zveřejnila. Veřejnost přející toleranci, pokroku a porozumění už ví, jak s informacemi o tom, kde takoví škůdci bydlí a pracují, naložit. O tom byl další text, který jsem linkoval a ještě na něj za chvíli přijde řeč.
Nicméně jediné, co ona otevřená mysl dokázala v původní výměně pošklebků, názory totiž patrně došly, říci byla pochybnost založená na hypotéze, že lidský rod, nebo snad jen jeho samčí část, těžko říct, je geneticky programován tak, že co sedm let střídá partnery. Problém začal a diskuse skončila, když jsem onu hypotézu zhodnotil takto: máme geny, ovšem svobodnou vůli nikoliv. Jsme tedy mluvící, byť sofistikované stroje, které v posledku nelze brát k odpovědnosti za jejich počínání.
Otevřená mysl se ještě trochu roztáhla a dobrala se závěru, že nemyslím leč papouškuji. Pochopil jsem tedy, že mysl se otevřela natolik, že se naprosto vyprázdnila . Viděl jsem, že jiná zábava s ní už nebude i pustil jsem se do sportovní rozcvičky, po které zbyl tenhle hadr na podlaze. Proč se tomu říká dlouhá diskuse nevím.
Nicméně. Onu prazvláštní hypotézu bychom mohli ještě jednou krátké diskusi, byť půjde o patrně destruktivní proces, podrobit. Otevřená mysl očividně utrpěla kolizi, ze které se již nezotavila, už s mou první odpovědí. Soudím, že to způsobil dojem, že zatímco ona mluví o koze, já jsem začal mluvit o hvězdném nebi nad námi. Kdo zná jeden pěkný český film, ví co se pravděpodobně stane člověku, který se na vycházce po nočním lese do toho hvězdného nebe zahledí. Otevřené mysli se přihodilo něco podobného a to patrně přispělo k jejímu pádu.
Problém otevřené mysli byl v tom ,že byla otevřená příliš. Rozevřela se natolik, že sice ještě měla všech pět pohromadě, ale kolečka se točila naprázdno, a navíc každé samo. Kdyby se otevřená mysl jen malinko sevřela kolečka by nejen nadělala osvěžující průvan, ale zaklesla se do sebe, odvedla i nějakou práci a otevřená mysl by se stala, s nepatrnou námahou, i myslí bystrou a brzy by seznala dvě věci: že jsem mluvil k věci a za druhé, že papouškovala volovinu. A na to by si měla, milá otevřená mysl dávat pozor. Papoušci a hovězí, to je dneska infekční prostředí. Jeden se pak může zbláznit, nebo aspoň dostat horečku. A když si nedá pozor, nebude pak brzy mít nejen otevřenou, ale vůbec žádnou mysl.
A co je tedy na té hypotéze špatného? Očividně všechno. Teoreticky i prakticky. Když začneme od teorií, těch vysoce praktických věcí, jak by řekl pan Chesterton. Ona hypotéza používá magii a hypnózu, jinak se to říct nedá, genetického determinismu tam, kde je to snad až legrační. Přemýšlím, co je nutno uzávorkovat, aby mohl tenhle mechanismus u člověka plně fungovat. A dospívám k závěru, že vlastně jen dvě nebo tři věci. Pár funkcí lidského organismu, kterým se říká, třeba, morálně volní vlastnosti a pak vlastně už jen takovou maličkost jako je komplex lidských kultur a civilisací. I když vlastně jsme už uzávorkovali ty složky organismu, na které tento komplex působí, a které ho zas na druhé straně vytvářejí a proměňují, čili jde vlastně o krok redundantní, ale přece jen, jistota je jistota.
Druhá věc jsou demografická a sociologická data, která by nám poskytla přesnější a plastičtější obraz o tom jak tahle genetická instrukce funguje a to jak aktuálně, tak historicky. Mám za to, že bychom zjistili, že je to pravidlo pozůstávající toliko z výjimek. Ať už jsou páry, které mají tu nehoráznou drzost, nebo jsou tak neskutečně pitomé, případně nelidsky zmanipulované proradnými preláty a prožijí svůj život v jednom monogamním svazku, nebo páry, jejichž členové za sedm let stihnou....mnohé.
A je tu ještě jedna nenápadná, nesamozřejmá ale velmi důležitá věc. Kdyby měla tahle hypotéza skutečně takovou váhu a byla natolik relevantní jak se patrně otevřené mysli jeví, pak bychom měli k dispozici jeden velmi rozsáhlý a barvitý soubor dat. Totiž obřady, zvyky, mýty další projevy ustáleného lidského chování. To by byl totiž jazyk, který by si ona instrukce osvojila. Disponujeme takovým souborem?
Napadlo mně, že by někteří zdejší vysoko vážení metodologové mohli poukázat na další významný zdroj dat: experiment či pozorování. Nutno poukázat na několik problémů. Vyjma snad pozorování by bylo velmi složité shromáždit representativní vzorek. Za druhé by bylo výzkumnému úkolu přidělit buď krycí záměr nebo se vypořádat s otázkou, zda a jaký vliv na chování subjektů má informace o předmětu zkoumání. A je tu ještě ta malicherná otázka, jaké by byly deklarované postoje subjektů ke vztahu na dobu určitou a jak by tomu bylo s ochotou takto definovaný vztah navázat a udržovat. Na lidské řeči samozřejmě odhodlaný badatel nemůže dát, ale v tomto konkrétním případě by si musel pro subjekty vymyslet nějakou legendu. Nepochybuji,že odhodlaný badatel by si jich uměl sestavit celou řadu. Jsem téměř stejně pevně přesvědčen, že právě tak kreativní by byl při vyhodnocení výzkumu. Objektivní faktor řídící spolehlivě, pravidelně a nezávisle na vůli a hodnotách člověka jeho jednání a vztahy by nepochybně našel a nejspíš i náležitě kvnatifikoval.
Předchozí polemiku jsem uzavřel vlastní hypotézou o tom, že pokud neubudu mít k dispozici jiná data, považuji za reálné, že vážený držitel otevřené mysli pravděpodobně nebude mít daleko k tomu, aby chování stoupenců tolerance, porozumění a rozvoje práv, jehož dva příklady jsem popsal v úvodu, považoval za vhodné, snad i správné a žádoucí. Dospěl jsem teď ale k závěru, že je to hypotéza příliš předpojatá. Naopak jsem rád, že mě otevřená mysl motivovala k tomu, abych své důvody rozepsal. I když jen takový nepořádný poznámkový aparát. Dvě věty nebo dvě stránky, výsledek je stejný. Hadr na podlaze. Jen tou delší cestou je to někdy o něco větší legrace. |