 |
Pokud jde o mně, a pokud by to někoho ještě zajímalo, mám tu zas dvě kapitolky z Věčného člověka
Nejprve Chesterton předkládá Hádanky evangelia, kde přemýšlí, jak by asi evangelia působiula na člověka, který by je četl poprvé a jako něco naprosto nového. Přemýšlí nad tím, čeho už si my nevšimnem a takového čtenáře zarazí.
"Temnější či závratější nebo vzdornější, případně tajemnější stránce slov evangelia se věnuji ne proto, že by zjevně neměla očividnější a populárnější stránku, ale proto, že je to odpověď na obvyklou kritiku v zásadní věci. Volnomyšlenkář často říká, že Ježíš z Nazaretu byl mužem své doby, i kdyby ji předbíhal, a že jeho ethiku nemůžeme přijímat jako definitivní pro lidstvo. Volnomyšlenkář pak pokračuje tím, že jeho ethiku začne kritisovat a náležitě přijatelně říká, že lidé nemohou nastavit druhou tvář, nebo že musí myslet na zítřek, nebo že sebezápor je příliš asketický nebo že monogamie příliš přísná. Jenže zéloti nebo legionáři nenastavovali druhou tvář o nic víc než my, pokud vůbec. Židovští obchodníci či římští výběrčí daní mysleli na zítřek právě tak jako my, pokud ne víc. Nemůžeme se tvářit, že opouštíme byvší morálku minulosti proto, abychom přijali novou, která lépe vyhovuje přítomnosti. Rozhodně to není morálka jiného věku, možná je z jiného světa."
Následuje Nejpodivnější příběh na světě
"O Ježíšovi z Nazaretu často slyšíme jako o potulném učiteli a v tomto pohledu je jistá velmi zásadní pravda, pokud zdůrazňuje takový postoj k přepychu a konvenci, který podnes ti nejváženější a nejctihodnější lidé považují za postoj vandrácký. Vyjadřuje to jeho vlastní velké rčení i liščích doupatech a ptačích hnízdech a jak už tomu u velkých rčení bývá je vnímáno méně silně než ve skutečnosti je, je kvůli nedostatku smyslu pro onen velký paradox, v němž o svém lidství mluvil, jako by bylo v jistém smyslu kolektivně a representativně lidské, když se prostě označoval za Syna člověka, tedy se vlastně prostě označoval za člověka. Je jen vhodné, aby Nový člověk či Druhý Adama tak zvučným hlasem a tak poutavým gestem zopakoval to, co se objevilo už v prvotním příběhu, totiž, že člověk se od zvěře liší úplně vším, dokonce i svými nedostatky, že je v jistém smyslu méně normální a dokonce méně domorodý, že je na zemi cizincem. Je správné mluvit mluvit o jeho chození po zemi v tomto smyslu a také v tom, že sdílel prchavý život těch nejvíce domova zbavených a nejchudších z chudých. Je určitě dobré mít na paměti, že by ho policie docela jistě poslala postrkem dál a skoro jistě by ho zavřela, protože by neměl viditelných prostředků k obživě. Náš zákon totiž obsahuje jakýsi vtipný zvrat nebo dotyk fantasie, na které by Nero nebo Herodes nikdy nepřipadli, že totiž trestá lidi bez domova, že nespí doma....Nu, ve srovnání s těmito pocestnými ubíhal Ježíšův život stejně rychle a přímě jako blesk. Byl především dramatický, především ostatním byl naplněn tím, že dělal něco, co udělat měl a co se mělo stát. Zcela jistě by se to nestalo, kdyby Ježíš věčně chodil po světě a nedělal nic, než že by vykládal pravdu. A dokonce ani jeho vnější pohyb nelze popsat jako potulování v tom smyslu, který by opomíjel, že to byla cesta či výprava. V tom byla spíše naplněním mýtů než filosofií, je to cesta, která má cíl a poslání, podobná Jásonově výpravě za Zlatým rounem, nebo Herkulově za jablky Hesperidek. Zlatem, které hledal byla smrt. To, co se chystal v první řadě vykonat bylo, že se chystal zemřít. Chystal se udělat i jiné stejně definitivní a objektivní věci, skoro bychom mohli říct, stejně vnější a materiální. Od počátku do konce bylo ale nejdefinitivnější skutečností, že se chystal zemřít. Nenašli bychom dvě odlišnější věci, než smrt Sókratovu a smrt Kristovu. Ze smrti Sókratovy máme mít dojem, že to, přinejmenším z pohledu jeho přátel, byl pitomý zmatek a zneužití spravedlnosti narušující proud lidské a jasné, a jak jsem už řekl, takřka lehké filosofie. Máme mít dojem, že Smrt byla Kristovou nevěstou tak, jak byla Chudoba nevěstou sv. Františka. Máme vnímat, že jeho život byl v tomhle smyslu milostnou aférou se smrtí, romantickým úsilím o dosažení nejvyšší oběti. Od okamžiku, kdy vyletí hvězda jako narozeninová raketa, po chvíli, kdy zhasne slunce jako pohřební pochodeň, nesou celý příběh křídla s rychlostí a směřování dramatu ke konci v činu překračujícím slova."
Další kapitolky zase za čas. |