 |
Celý problém spočívá v intoleranci, úzkoprsosti, nedostatku představivosti a lpění na dogmatech, ba co hůř, na špatně napsaných poučkách z vyčpělých brožur. A tímhle vším samozřejmě trpí v první řadě a ve větším počtu zapřisáhlí neznabozi. My křesťané náme samozřejmě vědecké kreacionisty, ale jednu dvě výstřední pratetičky najdete v kdejaké jinak zdravé a požehnaně rozvětvené rodině.
Problém věrozvěstů a apoštolů mašírujících světem se sloganem "Není síly, mimo Evoluce a Chybějící článek je její prorok" je v tom, že ten Chybějící článek nikdo nikdy neviděl a mezidruhový vývoj je zas pro změnu jen jejich článek víry. Rozhodně člověk dřív, snáz a nesporněji doloží křesťanské učení o Pádu, dědičném hříchu a jeho následcích než evoluční apoštol doloží jeden či druhý ze svých chybějících článků.
Přesto, přesto přese všechno a zcela přirozeně, drtivá většina křesťanů s evolucí náležitě chápanou a vykládanou nemá nejmenší problém. Je možné, že ty z nás, kteří nejsme zrovna přírodovědného založení, nekončené řeči o ní poněkud uspávají, protože jsou prostě asi tak stejně povznášející jako čtení týdenních zápisů z účetní knize venkovského hokynářského krámu.
Jsou tam všechna fakta, do posledního kusu, deka , litru a koruny. Ale to zajímavé chybí. (samozřejmě historik dokáže ze starých účetních knih vykřesat spoustu informací, ale to je zas jiný příběh).
Nemějte nám proto za zlé, že někdy snáz a lépe slyšíme na větší příběh, totiž ten, který najdeme jen co otevřeme Starý zákon. A víte proč? Protože jsme lidé a jazyk vyprávění a mýtu je nám přirozenější. Nemyslete si, že pokud nás tahle slova pobízí, abychom se vzpřímili a vyrovnali v ramenou, že tu literaturu bereme tak doslovně, jak jste naučeni si to o nás představovat.
My vám váš příběh nebereme, jen s poučenou jistotou tvrdíme, že náš je větší. Nepřetahujeme se o velikost samu - jde nám jen o to, že váš se do našeho vejde, ale naopak to nefunguje a ten rozdíl je důležitý.
V tom je ten spor. Popírají někteří nezdrženliví evoluční dogmatici a fanatici, ne my. Omezují, zakazují a vylučují oni. My tvrdíme nanejvýš tolik, že věda má své explanační meze. Oni trvají na tom, že na nich, nebo spíš ještě před ními postaví ploty, položí minová pole a rozhlásí, že plot vymezuje hranice světa.
Proto my usilujeme o svobodu myšlení a s poučenou jistotou tvrdíme, že by v ní současně pro dobro věci měl být jistý pořádek. A ten pořádek jsem mimochodem letmo naznačil: jde o to rozlišovat, který příběh je větší, který menší, v jakém vztahu navzájem jsou, jakým jazykem, který promlouvá a jakých pravdách vypovídá.
Mimochodem vezměte někdy do ruky ten Starý zákon. A když si přečtete těch pár veršů o Stvoření a Pádů listujte někdy dál. Jste tak naučení, že čekáte a hledáte ty "šťavnaté kousky", všechny ty pohromy, zločiny, války a další věci, kterých máte v televizi a novinách denně dost.
Ale opět, to není celý příběh. Dokonce to není ani ten hlavní příběh, ale protože nestojím o další kolo neproduktivního kraválu ohledně toho, jak to přišlo, že "koně i jezdce svrhl do moře", nebudu se mu tu teď věnovat.
Jen vás pobídnu, prolistujte si někdy třeba žalmy, listujte i jinde. A na co přijdete. Ošklivým moderním žargonem se tomu říká třeba zvěstovatelská služba přírody. Žalmista to řekl samozřejmě líp. Třeba takhle
"Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou.
Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky.
Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet.
Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě..."
a všelijak jinak. Asi budete vytýkat, že tam všude čtete obrazy Boží svrchovanosti a slávy a že k tomu oblaha (když od nás Hospodin vzdaluje naše nepravosti tak, jako je východ vzdálen od západu) nebo hory (spolu s oblohou podnož Jeho trůnu) slouží jen jako stafáž a kulisa, že pro samého Pámbíčka tu oblohu a skály ani nevidíme, nebo si jich nevážíme. Asi to tak můžete číst, a třeba budete, ale že byste se dokázali do toho pohledu vmyslet to se věru asi s takovouhle nepodaří.
Nikdo vám nezakazuje ani nebrání zkoumat geologickou strukturu a historii těch hor, ani zdokumentovat astronomické či meteorologické údaje, které zrovna nabízí ta obloha. Jen se ptám, vyčerpává ten popis vše co lze o těch horách říct a co na nich lze vidět? Když žalmista začne zpívat "Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?" budete trvat na tom, aby se do dalších veršů místo Hospodina, který stvořil nebe i zemi, vložil odkaz na geologický průzkum popisující místa, kde žalmistovi může na hlavu spadnout lavina uvolněného kamení?
Zkrátka to, co kritizujeme je zužování, odlidštování a někdy snad i stavění na hlavu, lidské zkušenosti a myšlení. Náš spor je mezi člověkem, který má svou svobodu a odpovědnost, svou zvědavost, zvídavost, ba nezřízenou a dychtivou touhu po poznávání a opicí, která se náhodou postavila na zadní, shodou okolností mluví (strašně jí to baví, ale nikomu nerozumí a nikdo nerozumí jí) a všechno její počínání je určeno nějakou vnitřní či vnější nutností, takže si milá brebentíci opička na jedné straně nemůže pomoci a na straně druhé za nic nemůže. Věci, které se dějí s ní a kolem ní vnímá tak, že se buď dějí na základě jakýchsi želzných pravidel nebo prostě proto, že se dějí.
Nevím jak vám, ale mně ten druhý obraz implikuje dvě věci: klec a krotitele - a ten krotitel je, povím vám, ošklivý nelida.
Sám s dovolením, zůstanu tím člověkem. Jak se to přihodilo, že tu jsem, o tom vypráví dvojí podání. Jedno krátké a vznosné o tom, co se stalo a proč. Druhé pak vydá na několik polic tlustospisů. V jednom regále jsou v principu provozní protokoly, které popisují, jak se to celé celou dobu dělo. Protože to trvalo dlouho a dělo se toho moc, je ta polička stejně dlouhá jako děravá. To není kritika, ale projev optimismu. Pořád je co poznávat a doplňovat. A pořád je nad čím přemýšlet i pokud jde o to první kratší podání. Ono totiž odkazuje vzhůru, k horám a výš. |