 |
OK, za dobu co jsem tu nebyl přibylo 18 příspěvků a tak rezignuji na to odpovídat na ně jednotlivě.
Myslím, že spousta nejastností vyplývá z toho, že každý chápeme slova jako víra a věda jinak. Pokusím se popsat jak tyto pojmy definuji já.
Pohybuji se v záhadném světě, který je plný překvapení a nikdy nevím co se přesně stane. Jednoho dne si přesto všimnu určité pravidelnosti (například toho, že námořníci, kteří jedí pomeranče, nedostanou kurděje a ti kteří je nejedí kurděje dostanou), na základě tohoto pozorování vytvořím hypotézu (pomeranče léčí kurděje). A priori nemůžu říci, jestli je hypotéza pravdivá, nebo jestli se jedná jenom o náhodu, proto navrhnu experiment, jak tuto hypotézu potvrdit, nebo vyvrátit (vezmu dostatečně velkou skupinu námořiníků, rozdělím ji náhodně na dvě poloviny, jedné polovině dám pomeranče, druhé je nedám a potom pozoruji, kolik procent z první a kolik procent z druhé dostane kuděje) a po provedení experimentu zjistím, že hypotéza byla pravděpodobně správná.
Toto je esence vědy. Profesoři v bílých pláštích, laboratoře, akademické instituce, vědecké časopisy, to všechno je jenom nástavba okolo jedné centrální myšlenky, že když mě zajímá, je-li něco pravda nebo ne, tak to je potřeba vyzkoušet.
Zpátky k námořníkům. Samozřejmě, že ani teď si nejsem absolutně jistý, mohl jsem přehlédnout nějaký faktor, který ovlivnil experiment (každá skupina spala v jiné místnosti a nemoc je ovlivněná něčím, co je jenom v jedné z nich), nebo jsem mohl mít příliš malý vzorek a výsledná korelace byla jenom náhoda, ale v reálném životě mám jenom omezené množství času, peněz a energie, a proto se smířím s určitým množstvím nejistoty a přijmu hypotézu za pravdivou, i když její pravdivost není dokázána stoprocentně.
Tomuhle já neříkám víra. Takto přijímám poznatky o vesmíru a o životě, jako teorie velkého třesku, teorie evoluce, popis fungování lidského těla, který znám z učebnic biologie atd. Nic z toho jsem si neověřil přímo experimenty, protože mi na to chybí čas, chuť, energie a inteligence, ale získal jsem o tom studiem dost informací, abych mohl v klidu usoudit, že lidé, kteří tyto teorie vyprodukovali, vynaložili dostatek úsilí na provedení experimentů, že jejich experimenty byly provedeny s dostatečnou rigorozitou a splňovaly všechny potřebné standatrdy. Tomu já neříkám víra.
Slovo víra používám pro pojmenování přístupu, kdy přijmu nějak tvrzení za pravdivé, aniž bych měl jakékoliv experimenty, které by pravdivost tohoto tvrzení podporovaly (nebo mám experimenty, které jsou svojí povahou v dané situaci naprosto nepostačující (znám dva vodnáře a oba jsou tvrdohlaví přesně, jak říká astrologická příručka, proto astrologie funguje)). Tohle je fundamentálně odlišný přístup od toho, který jsem popsal výše; bohužel v běžné češtině se slovo víra používá pro oba dva významy.
Když někdo prohlásí, že zítra ráno vyjde slunce, tak tomu neříkám víra, protože i když ten někdo neví s absolutní jistotou, že se tak stane, má hodně slušnou sérii experimentů úspěšně potvrzujících teorii "slunce vychází každé ráno". Když někdo prohlásí bůh existuje, protože si nedokážu představit svět bez něj; protože s ním mám osobní vztah; protože je hezké věřit v něj; protože se to píše v bibli; protože prostě proto, tak tomu říkám víra, neboť žádný z těch důvodů není objektivním argumentem (víme, že lidé mají osobní vztahy i s přeludy, víme, že 3000 let staré knihy nemluví většinou pravdu, víme, že i když je něco hezká a život naplňující myšlenka, tak to ještě neznamená, že je to pravda atd...)
Ve smyslu výše popsaném je víra jako mechanismus poznávání čehokoliv neospravedlnitelná, a věda je jediný způsob hledání pravdy. To co se nedá zjistit vědecky (znovu zdůrazňuji, že vědou myslím ideu ověřování teorií experimentem a ne tu kulturu okolo toho), se nedá zjistit vůbec. Jako experimentální důkaz tohoto tvrzení můžeme použít fakt, že každý komlikovaný vynález vzniknul díky vědeckému výzkumu a žádný díky jiné metodě poznávání světa. Všiměte si pozorně předchoí věty; já nemám víru ve vědu, já mám experimentálně potvrzeno, že věda funguje.
Samozřejmě, že zatím se nepodařilo zjistit zdaleka všechno, co bysme rádi věděli. Dnes se smějete myšlence kvantitativního měření lásky, ale neurobiologie je jeden z nejrychleji postupujících vědních oborů. Neurologové z jedné strany rozebírají mozek a zjišťují kde a jak se projevují jednotlivé emoce, evoluční biologové z druhé strany vymýšlejí teorie zdůvodňující jejich účel. Vsadil bych se, že jestli Aes Sedai nepřejede zítra autobus, tak se měření lásky dožije. |