 |
Předvídané opovržení a srozumitelný, byť zaslepující parktikulární zájem, nejsou věci, které už by mi nějakou dobu stály za komentář. Pár slov k celé věci ovšem přičiním, z povinnosti a bez naděje na nejelementárnější porozumění.
Kritici, posměváčci a rýpalové s netrpělivostí a odporem odbývající kritiku výzkumu založeného na destrukci nenarozeného lidské života se mýlí a mýlí se trestuhodně. Mýlí se proto, že kritiku založenou na prinicipech považují za skuhrání plynoucí z předsudků plynoucích z toho, že skuhralové pečlivě zachovávají své hlavy pusté a temné. Mýlí se trestuhodně proto, že aktivně urychlují den, kdy se setkají se svými sny a zjistí, že to byla noční můra.
I ti, kdo mají dojem, že jde o noční můru brání jejich předsudky v tom, aby dokázali formulovat, proč ten pocit mají. To proto, že se jejich zdravý rozum přechodně přikazuje mlčet jejich předsudkům, ovšem nestačí prozatím na to, aby je přiměl dopustit se tak smělé myšlenky, že některé principy jsou právě to: první východiska a základní pravidla – a ne svévolná tvrzení a zpozdilé předsudky posledních tmářů.
Váhám nad tím začít od začátku, protože to znamená sledovat poněkud úmornou přehlídku vysoko vyletujících nohou, do široka rozhozených rukou a hlučně hulákaných hesel. Ale nešť. Užijte si tance bláznů, v kole mně ale tentokrát nečekejte.
Jde o to, že když se bavíme o výzkumu založeném na destrukci ebryí, výzkumu přímo směřujícím ke klinické aplikaci a komerčním produktům, skáčeme do příběhu zprostředka, jinak řečeno bavíme se o druhém či třetím dějství dramatu, jak jste patrně pochopili, dramatu, které považuji za zoufale napsanou tragedii.
Právě na to totiž poukazuje Thomas Peters v citované, a dle očekávání naprosto nepochopené poznámce. Peteres si tropí žerty s tvrzení velkoprůmyslové korporace platící výzkum, že k výzkumnému materiálu přišli etickou cestou. Proč je přirovnání, které Peters používá trefné, byť možná omezené. Protože je založeno na jistých principech týkajících se předávání života a etických mezích pro technologie, které by je mohly podporovat a očividně i troufají je suplovat.
Celý vtip a problém začíná samozřejmě u technologie umělých oplodnění. Jak jsem říkal, nestojím a nehodlám se účastnit tance trhavých pohybů, hlučných výkřiků a dalších legračních pudových reakcí. Proto nebudu prodlévat u toho, co značí přenesení vrcholně osobního lidského aktu do vrcholně neosobního technologického procesu. Jen podotknu, že je to dobrý důvod k takové poznámce, jakou přičinil American Papist. A ne, nenamítal porušení „božího copyrightu“, spíš mluvil o okradeném člověku, vlastně dvou, totiž třech.
Jenže, slyšeli jsme tu několikrát, důležité jsou výsledky. Ba věru, výsledky. To je to oč tu běží. A ano, to je ten podvod, o kterém tu taky byla řeč. Soudím sice, že ten podvod začíná o krok dřív, totiž u tvrzení o používání „již existujících řad buňek“ a ne až u tvrzení, že pro výzkum nebudou použity přímo kmenové buňky získané ze zničených embryií, ale jaterní či srdeční buňky z nich vypěstované.
Vysvětlení posměváčkům. My docela dobře víme, že z embrya rozebraného na součástky v prvních dnech či hodinách jeho života, který vy označíte možná nanejvýš neosobně za počátek jeho vývoje, už dítě a člověk nevyroste. My namítáme proti jeho rozebírání na součástky a odsuzujeme je a to, že už je rozebrané pro nás na věci nic nemění.
Na těch zprávách, které jsem citoval a odkazoval byly pozoruhodné dvě témata. O jednom tam řeč byla, o druhém, přirozeně ne.
Začnu, samozřejmě, tím, co jsme se nedozvěděli. V těch zprávách je jisté, řekněme tvořivé napětí, mezi přítomným stavem a předestíraným vývojem. Badatelé zpracovávají eticky získanou stávající surovinu, řekněme skromně a oddaně zužitkovávají jinak nevyužitelné zbytky reprodukčního průmyslu. Současně je nám k věření předkládáno, že je to skromný počátek nového věku farmaceutického průmyslu, který by měl přinést první komerčně uplatnitelné výsledky snad už napřesrok. Jelikož nejsme akcionáři obdaření velmi prostých duchem a několika vagony investičních prostředků, které bychom hodlali v nejbližších letech touto cestou proměnit v několik dlouhých vlaků výnosů nic nás nepobízí čemukoliv z takového kalendáře věřit.
Na druhé straně, deklarované úmysly bychom vážně brát měli. Přidejme si k předchozímu projevu technologického optimismu i to, co jsme se dozvěděli. Totiž to, že materiál z kmenových buněk má v praxi převzít značnou část testování nově vyvíjených léků. První otázka je velmi praktická. Je možné tyhle plány naplnit jinak, než tím, že se buď stane farmaceutický průmysl odběratelem druhotných surovin průmyslu reprodukčního, nebo že si časem, až se to osvědčí, nezřídí vlastní výrobní linku embryotického materiálu?
Nu a pak je tu tak nádherná vědecká myšlenka o pokroku od laboratorních myší k sofistikovanějším a účinnějším testům na materiálu získaném z embryonálních kmenových buněk. Jsem si docela jist, že se najdou lidé, kteří to budou považovat za skutečný, bezrozporný pokrok a jeden z vzácných dokladů rostoucí lidské cituplnosti a ohleduplnosti. Konečně někdo našel způsob, jak lidem pomáhat, aniž by kvůli tomu bylo nutné trýznit, zbavovat svobody, ba života, jakékoliv živé tvory. Jsem si jist, že ty lidi taková myšlenka naplní radosti, důvěrou v budoucnost a vzácným pocitem hrdosti na velkost lidského ducha. A že to bude názor, který budou zastávat zcela upřímně a z hloubi srdce.
Já sám k tomu řeknu jen velmi málo. Připomenu vlastně jen to, co psal pan Chesterton v knížce, kterou jsem tu postupně nabízel v odkazech na jednotlivé kapitoly. Připomíná tam jednu velice vyspělou, rozvinutou a sofistikovanou starověkou civilisaci, ktero nám symbolisuje Kartágo. A symbolisovaly ji ve své době a pro některé lidi, i pece Molochova kultu. Pan Chesterton píše o tom, že to byla právě velmi sofistikovaná civilisace, která dospěla k obřadům, které spotřebovávaly děti. A soudí, že právě tyhle stránky vyspělosti oné kultury měly příčinnou souvislost s tím, jak se jí nakonec vedlo. Pokud si myslíte, že já i pan Chesteron planě moralizujeme, pak podotýkám, že se nepokouším tvrdit, že se Kartágo se svými pecemi stalo nesnesitelným nebi, které poslalo Řím jako svou trestající ruku. O tom si může myslet kdokoliv cokoliv. Já chtěl říct jen tolik, že se Kartágo očividně stalo nesnesitelným lidem, lidem kteří byli zvyklí na kdejakou hrubost.
A s porozuměním a hlubokým zármutkem musím přičinit ještě jednu poznámku. Je zvláštní, že sem myška třepající nožkama stane symbolem naděje. Nespoléhal bych na ni. Nespoléhal bych nikdy na to, že ni někdy pomohou lidé hrozivě blízcí, či přímo propadlí eugenickéku myšlení. Oni chtějí mnojem víc vylepšovat a zdokonalovat než pomáhat. A jejich soucit se zpravidla omezuje na to, že lidem od potíží a strádání pomohou rychle a jednou provždy. Oni jsou velmi zvyklí na to, že vidí myšky zatřepat nožičkama. |