 |
Do současné diskuse nemohu vstupovat, diskutujícím nabízím jen několik základních postřehů, které byly prozatím nápadné svou nepřítomností.
Učení o Trojici není katolické dogma v tom smyslu, jaký se zde patrně mezi diskutujícími předpokládá. Tedy není to výlučné a mezi křesťany osamocené tvrzení autoritativně zastávané římskokatolickou církví. Je to na druhé straně pevná a trvalá víra církve obecné, chcete-li „katolické s malým k“ neboli vyznání všech křesťanů, hodných toho jména a těch, kteří se navzájem jako křesťané uznávají.
Viz Apoštolské vyznání viry sdílené prakticky celou křesťanskou ekumenou.
Viz Nicejsko-cařihradské vyznání víry opět sdílené a společně vyznávané napříč celou ekumenou, celou církví „jednou, svatou, apoštolskou a obecnou“, jak právě tohle vyznání učí.
Pokud jde o odlišnost mezi křesťanským východem a západem, prosím a naléhám, nepokoušejte se před někým pravoslavným říkat, že odmítli katolický výmysl s Trojicí. Nemuselo by to dopadnout dobře. Problém, a spíš záminka k dokonání schismatu, než jeho příčina, byl v jednom článku o Duchu svatém – to slavné filique: z Otce i Syna vychází. Pravoslavní učí místo „z Otce i Syna“ skrze Syna a je za tím mnoho vysoké theologie i církevnického hašteření. Pro naši věc je ovšem v tuto chvíli důležitější, že hned následující článek „s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován“ předmětem sporu není. A ten vyjadřuje jednoznačně trojiční víru.
A ještě jeden prostý fakt. Snad první křesťanské vyznání víry, vyznání na kterém apoštolové postavili své první hlásání bylo velmi stručné: „Ježíš Kristus je Pán.“ Zmiňuji je tu proto, že je to vlastně první formulace učení o Ježíši jako pravém Bohu a pravém člověku. Zřejmě je to směšné tvrzení, protože ta věta přece nic takového neříká, protože to neříká. To je ovšem omyl a hned předvedu proč.
Ta věta říká tohle: Ten muž narozený v Betlémě a popravený v Jeruzalémě je Boží Syn a Spasitel. Vstal z mrtvých a žije. A ten, kdo tuhle větu takhle chápal a vyznával současně vyslovoval přesvědčení, že ho k přijetí a vyznání tohoto učení pohnul Duch svatý. Říkáte, že si vymýšlím co chci? S dovolením jen reprodukuju to, co si můžete přečíst v Novém zákoně.
A závěrečný fakt. Evangelia a další novozákonní spisy byly nástroji či záznamy tohoto prvokřesťanského hlásání. Proto si například evangelia vystačila s tím, že popsala Ježíšovo narození a pak téměř přímo přešla k jeho veřejnému působení. A z něj zaznamenala to, co bylo potřebné k hlásání a vyučování. Mimochodem, to není žádná moderní konjektura, to se tam přímo dočtete. Přepestré, od zajímavých přes legrační po hrozné, další spisy pojednávající o době, o níž evengelia mlčí poměrně logicky přichází na scénu v době, kdy už jsou dnešní kanonické spisy a část prvokřesťanské literatury poměrně staré. Druhotnost, a v některých případech třetiřadost, takového materiálu je věci, k jejímuž pochopení a vysvětlení stačí jen elementární uznání historických okolností, aniž by bylo nutné sahat k věroučnému posuzování. Křesťanské obce rostly, psaly, tvořily, vymýšlely a hádaly se. A vyznat se v té postupně rostoucí produkci nebyl zas tak obrovský problém, jak se nám dnes někdy předkládá k věření. Pokud tedy nechceme tvrdit, že člen tehdejší křesťanské obce nebyl způsobilý rozeznat apoštolské učení od bajek a podpovídek z dětství Ježíšova či výprav apoštolů a založit naše tvrzení na pouhém faktu, že ten člověk četl obojí. Pomyslete na jediné. Co by metodicky shodný postup vypověděl o vašem myšlenkovém světě při pohledu do vaší knihovny. |