 |
Tak jsem si to tu celé přečetla a možná mám také potřebu se k některým věcem vyjádřit :-)...
Co se týče koloběhu života a toho, zda je duše smrtelná či ne, tak nejbližší je mi asi pohled budhistický (který tu asi prezentovali J.D.P. a Hallorn, pokud jsem je správně pochopila :-) ) a to, že duše je nesmrtelná a že během reinkarnací se postupně vyvíjí a směřuje k tomu, aby splynula s Bohem (Universálním Vědomím). Samotný člověk, nebo jeho ego (což je asi něco jako vnímání sebe sama, svojí identity), si asi nic z předchozích životů nepamatuje, ale jeho duše ano a to, co prožil v minulých životech a jak se zachoval, směřuje jeho další inkarnace a určuje, do jakých podmínek se narodí a jaké zkušenosti zažije.
Představa nebe a pekla je mi cizí, myslím, že nebe i peklo lze zažít na zemi. A že oboje slouží k tomu, aby se člověk víc a víc přibližoval k Bohu.
To, že si děti do určitého věku neuvědomují sami sebe, je podle mě dáno tím, že ještě moc nevědí, co je to ego, že žijí jaksi v přítomnosti a v sounáležitosti s Bohem ("hrají si s andělíčky").
A kdy začíná život? To tedy nemám z nějakého učení, je to jen můj názor, ale podle mě asi tím splynutím vajíčka a spermie. Tím podle mě začíná život, ale možná, že ne ještě identita člověka. A ta podle mě začíná až v okamžiku, kdy do toho zárodku (ať už je to "shluk buněk" nebo "něco", co už nějakého tvorečka pomalu připomíná) vstoupí duše. A nevím úplně přesně, kdy to je, dokonce si myslím, že to může být i dost různé. Na začátku to tedy podle mě už je živý organismus, ale asi nemající ještě vlastní identitu, tu to (omlouvám se za střední rod, ale nějak mě nenapadá, jak "to" nazvat :-) ) má podle mě až ve chvíli, kdy do toho vstoupí duše. Možná je tento okamžik totožný s tím, kdy si matka uvědomí, že je těhotná, kdy to začne cítit.
A potraty? Nevím, sama bych na potrat šla asi jen velmi velmi nerada a asi jen v případě, kdy by ten plod byl poškozený a já věděla, že by se ten člověk celý život trápil, že by neprožil kvalitní a plnohodnotný život a že já bych nebyla schopná mu celý život pomáhat. Ale cítila bych to jako vraždu. Věděla bych, že rozhoduji o jeho životě a smrti a že jsem za to zodpovědná. Stejně jako bych cítila odpovědnost za to, že nechám utratit nevyléčitelně nemocné zvíře. Nemůžu se zbavit té odpovědnosti, je to ukončení života, ale já na sebe beru to riziko (a tu "vinu").
Nemyslím si, že právo na potrat je jen věcí ženy. To dítě má také otce. A to dítě je živá bytost, mající vlastní identitu, od určitého věku vývoje v děloze určitě (alespoň podle mě, říkám tu jen své vlastní myšlenky, nejsou to žádná dogmata). Ale i tak by asi žena tohle právo mít měla. Je to především ona, kdo se o to dítě bude starat a je to její život, který se tím od základů změní. Měla by ale, podle mě, vědět, že potrat je zabitím dítěte (od určitého věku, nemluvím teď o miniinterupcích, kde se dá určitě diskutovat o tom, odkdy je zárodek dítětem apod.) a měla by na sebe vzít tu odpovědnost.
A co se týče porozumění si či soupeření mezi sebou...Mě tohle dost mrzí. Nechápu, proč máme potřebu se o víru hádat a proč máme potřebu jeden druhého přesvědčovat. Vždyť nejsme nepřátelé (a už vůbec ne my, tady na Taverně :-) ) a víra toho druhého mě může obohatit. Nemusím jí přijmout, ale můžu si o ní vyslechnout a zkonfrontovat to s tím, čemu věřím já. Buď zjistím, že je to té mé víře podobné a nebo zjistím, že není, ale to přeci není nic špatného. Minimálně mě to donutí o té mé víře zauvažovat a prověřit, zda je opravdu tak silná a to je taky fajn, ne? Anebo ještě ani nemám úplně silný názor či přesvědčení a pak mě názor toho druhého může někam posunout.
Přijde mi, že diskuse je moc fajn a že by mohla být obohacující pro všechny, jen kdybychom to nebrali tak citlivě a názor druhého nebrali jako útok na sebe či svou víru.
Řekla bych, že to, co nám všem, jako společnosti, chybí, je tolerance. Schopnost respektovat toho druhého i s jeho názory, zvyklostmi a vírou. Proč máme pořád potřebu přetvářet ostatní k obrazu svému? Co je špatného na (bio)diverzitě? Vždyť bez ní by život zanikl a kdyby byli všichni stejní, tak by tu byla strašná nuda :-).
Já to vnímám tak, že dokud ten druhý neomezuje mou svobodu, tak se mě to, jak žije, nijak netýká, je to jeho věc. S jedinou výjimkou, pokud neomezuje ty, na nichž mi záleží (což mohou být všechny ostatní cítící bytosti). Pak mám asi potřebu je bránit a zasahovat tak i do jeho svobod (protože on omezuje svobody těch, kteří se třeba sami nemohou bránit). Pak asi půjdu do "boje" a budu hlásit, že potraty jsou vražda (no dobře, tady do boje asi nepůjdu, ale každému to ráda řeknu a řeknu mu i proč, nicméně protože respektuji, že to je právo matky, tak za zrušení potratů bojovat nebudu, ačkoliv je mi těch dětí líto), že nemáme právo týrat zvířata a ničit přírodu apod.
A to, že lidé, kteří se rozvedou, nemůžou chodit k přijímání? To jako fakt? Takže ten, kdo byl nešťastný v manželství (ať už z jakéhokoliv důvodu), nemá nárok na chození na mši? A kdo mu to zakazuje? Bůh anebo církev? |