 |
Odkdy je podle vás člověk člověkem?
Moc se mi líbí Buberova myšlenka, že pokud máme pochopit člověka v jeho celistvosti, je potřeba přestat o něm uvažovat jako o objektu, ve třetí osobě, ale pěkně zpříma se podívat na vlastní JÁ. Když k tomu přidám Heideggerovo pojetí, kde člověk je prakticky místem, ve kterém se uskutečňuje bytí a přidám k tomu trochu staré víry, že člověk je nejnižší duchovní bytostí, která se zrodila v těle do hmotného světa, mám už docela slušná východiska, abych zauvažovala, odkdy jsem JÁ sama člověkem?
Je to od doby, na kterou mám vlastní vzpomínky? Nebo to přišlo ještě dříve, v době, ze které si sice nic nepamatuju, ale kdy jsem prvně poznala, že to mimi v zrcadle jsem já? Nakolik byl pro moje bytí člověkem rozhodující první nádech a první křik? Jsem jako člověk ve světě přítomná od chvíle, kdy moje máma zjistila, že čeká dítě? Nebo ještě předtím, protože už předtím než mě vytvořil v životě mé matky, znal mě ON? Jisté je jen, že celou tu dobu se měním. Od početí, které mě v hmotném světě geneticky definovalo. Z jediné buňky přes všechny dramatické změny prenatálního věku, překotný růst po narození. Z děvčátka dívkou, ženou, matkou...dá li Pánbůh, časem i babou a dál, tam, odkud jsem přišla. Z bytí do nebytí - nebo do věčnosti? To nevím, ale to všechno jsem já, jen každý den jiná, momentálně určována tím, že jako člověk myslím, mám vzpomínky a vím o vlastní smrtelnosti, (i když to tak vždycky nebylo). A přemýšlím o Bohu, o lásce, co je silnější než smrt, a o dětech, co se rodí bez viny a jsou jak nepopsaný list...
Dokdy by měla mít žena právo rozhodnout o životě dítěte?
Podle mne žádný člověk by neměl mít právo rozhodovat o životě, tady lépe řečeno smrti, jiného člověka. Naší civilizaci trvalo strašně dlouho a stálo to hodně, než zformulovala, že každý člověk má (mimo jiné) právo alespoň na holý život. Ovšem mám pocit, že s tím, jak si dovedeme život "vědecky" vysvětlit, popsat, zmanipulovat a (vy)užívat, stává se pro nás čímsi samozřejmým. Prostě tu je a funguje. Ztrácí se úžas nad vším živým a s tím i úcta k životu. To je strašná škoda. Přitom život není nic samozřejmého, a blíží se zázraku něco živého stvořit, vypěstovat, a následně naživu udržet. Jak nám kdysi říkal v katechezích Jarda Trávníček, rozmáčknout berušku dokáže každý blbec. Ale něčemu vdechnout život .... ono se to pak všechno hezky odráží ve vztahu lidí k přírodě, životnímu prostředí, ekologii... ale to jenom tak na okraj. |