 |
Uf, moc dlouhé, moc těžkých otázek na ubohou Aes! :) Dobře, odpovím, ber to ale, prosím, jako ryze pocitově osobní, jak to cítím, nejsem přece jen v těhle věcech zdatný psavec.
Nějaké místo k rozhovoru s Bohem by vyhrazeno být mělo. Nakonec už i v Bibli Ježíš vyhání kupce z chrámu, protože znesvětili dům jeho Otce. Takové místo podle mě slouží k tomu setkávání, je tam uchovávána Nejsvětější Svátost oltářní, apod. Možná pomáhá i k určitému „naladění“ se na rozhovor s Bohem. Protože člověk ví, že jde do jeho domu, připravuje se na to, vnímá ho tak – takže je pak jaksi jednodušší se na ten rozhovor víc soustředit. A taková místa jsou „promodlená“, nevím, jak vy, ale když jsem sama v kostele, cítím takovou zvláštní sílu.
Ale samozřejmě se s Bohem dá mluvit kdekoliv. Někdo k tomu „ztišení se a naladění“ potřebuje třeba kříž v polích, skálu, nebo prostě nějaké místo, které mu pomůže odpoutat se od všednosti. Jiný je schopen s Bohem mluvit i během nějaké práce, činnosti.
Co se týče zpovědi, nejsem zrovna dobrý příklad. Ale její smysl chápu. Je to svým způsobem jako u psychologa. Člověk má nějaký problém, o kterém si myslí, že ho zná, nebo mu nerozumí. Proč udělal to či ono? Kněz mu pomáhá pochopit, proč se to stalo, pomoci mu nalézt nějakou cestu, jak se tomu hříchu vyhnout. Příklad: Paní A pomluví paní B, ale dál jsou kamarádky. Může si uvědomit, že jí ve skutečnosti neodpustila nějakou křivdu z dřívějška, která je v ní hluboko zasunuta. Nemůže odpustit, když si to neuvědomí.
Stává se, že ke zpovědi přijdou lidé, kteří u ní celý svůj dospělý život nebyli. A pak je vidím, jak jsou proměnění a jásají a říkají, jak z nich konečně ta tíha spadla. Přitom to byli lidé věřící, kteří o svých chybách s Bohem určitě mluvili. Ale potřebují slyšet, že je jim odpuštěno.
Toto je dost těžké. Záleží na tom, jak moc ti rodiče dokážou dát svému dítěti dobrý příklad. Mohou mu dát dobrý základ k tomu, aby se dítě začalo samo o víru zajímat. Nebo ho mohou od dalšího chození do kostela odradit. Asi si takovým obdobím vzdoru projde každé dítě z věřící rodiny.
Záleží na tom, jaká vládne v rodině atmosféra, jestli rodiče prožívají svou víru upřímně, jestli dávají dítěti prostor pro svobodu, apod.
To s tím knězem mě i pobavilo – asi neznám opravdu nikoho, kdo by považoval kněze za neomylného a ve všem ho slepě poslouchal! Naopak, kněží jsou vystavováni dost tvrdé kritice a někteří věřící ví všechno líp, věř mi. Kněží to mají opravdu dost těžké.
Který dospělý má čas a chuť pouštět se do nějakých náboženských zkušeností? Myslím, že je třeba dát dítěti základ, a pak ho nechat, aby si svou cestu k Bohu našlo samo. Když uvidí u rodičů, že jejich víra je živá a že jim v životě něco dává, svou cestu najde. Bude více odolné vůči sektám, které vymývají mozky. A když ne, je to zase jen jeho cesta. Ale myslím si, že něco takového v člověku zůstane a že to někdy může vyklíčit.
Navíc se může stát, že dítě zemře, a osobně bych si jako rodič vyčítala, že jsem mu neumožnila Boha poznat.
Když přijdou lidé žádat o křest, ptáme se jich, zda jsou věřící. Někteří přiznají, že ne, že to dělají jen kvůli babičce. Pak se s nimi vede rozhovor, proč vlastně to dítě chtějí pokřtít, snaží se jim vysvětlit, co to obnáší, jaké to přináší povinnosti apod. Pokud opravdu věřící nejsou, svému dítěti tedy nechtějí a nemají co předat, nekřtíme. (Nabízíme právě tu možnost, aby se dítě nechalo pokřtít, až bude starší a bude tomu rozumět, prostě aby to nechali na něm.) Někteří to pochopí a snaží se pak něco na svém životě změnit. Jiní se urazí, že jim není vyhověno, a utečou.
Na jedné straně chápu, že chtějí babičce vyhovět, na druhé nikdo by si neměl hrát na něco, co není. V takovém případě bych jako správné řešení viděla to, aby se nebáli babičce vysvětlit, že oni věřící nejsou, ale umožnili babičce svému dítěti o Bohu vykládat. A pak už to nechali na dítěti, jestli se pro víru rozhodne nebo ne. A kdyby sem tam šli s babičkou do kostela, třeba na nějakou výroční mši sv. nebo svátky, bylo by fajn, aspoň jako projevení dobré vůle a lásky babičce. Nic není konečné, třeba je někdy může něco oslovit a jejich postoj k víře se změní, často to bývá setkání s nějakým neštěstím, se smrtí, apod.
Náš kaplan nedávno pohřbíval nepokřtěné miminko. A říkal, že „se v takovém případě věří v Boží milosrdenství“.
K svatým se dnes modlí. Ale jako k přímluvcům, ne jako k bohům!!! V tom je značný rozdíl. Víme, že to byli lidé, kteří si svým životem zasloužili přímý vstup do nebe. Můžeme prožívat nějaké těžkosti, které prožívali i oni, mohou nám být příkladem v tom, jak se s těmi situacemi vypořádali oni. Panna Maria se taky přimlouvá, ale není brána jako Bůh.
Když to zjednodušeně přirovnám k obyčejnému lidskému životu: Dítě chce jít do kina a jde za tatínkem, aby ho pustil. Tatínkovi se zdá, že chodí do kina často, a nepustí ho. Dítě jde za maminkou a taky ji prosí. Maminka nemůže říci, že do kina může jít, protože tatínek řekl něco jiného. Ale může říci, že se u tatínka přimluví, aby dítě pustil. A tak jde za tatínkem a řekne mu svůj názor. Tatínek buď souhlasí (většinou jo, však známe ty maminčiny páky :) ), někdy může říci ne. A svatí by se dali brát třeba jako starší bratři a sestry, kteří se šli taky přimluvit. Snad takový prostý příklad neurazí.
Tak jsem odpověděla, jak jsem uměla, ale já to fakt moc neumím. |