 |
Jaký máte pohled na Boha a na ďábla? - dobrý :-)))
Musím říct, že mi to dalo trochu práce, protože v poslední době o Bohu moc nepřemýšlím, spíše se ho snažím zakoušet. Což souvisí s tím, že ho vnímám především jako tajemství, které je příčinou (někteří rádi říkají hlubinou) všeho. Toho, co je ve všem a zároveň za vším. Pokud bych měla použít obrazy, tak se mi asi nejvíc slovo Bůh spojuje s obrazem plamene, s obrazem bouřkového mračna, v kterém sem tam zableskne a temně na obzoru duní, ale třeba taky v padajícím vodopádu. Asi nejvíc mám takhle spojený se slovem Bůh neustálý pohyb, třeba taky světlo, růst. Když se modlím, tak nejčastěji zakouším dvě představy: jednou je pevné a teplé objetí, ve kterém se člověk cítí naprosto bezpečně, druhý je pocit jako plavat na hladině jezera a za zavřenýma očima vnímat světlo jako za silného slunce.
Pak je tu samozřejmě Bůh, který vstupuje do dějin. Chce sice zůstat skrytý, aby neomezoval lidskou svobodu, ale zároveň chce vycházet vstříct těm, kdo ho hledají. Takže je to On -ten kdo povolal Abraháma, vyvolil Mojžíše a Izrael, vzkřísil Ježíše Krista.
A přes Ježíše můžu navázat Trojicí? Mně totiž celý ten trojiční koncept přijde geniální v tom, že nám nepředstavuje osamělého Boha trpícího samomluvou, ale jako věčně sdílenou Lásku mezi Otcem a Synem. Navíc v mém chápání Trojice nijak nekonkuruje vyjádření jednoho. Když se mluví o jednom Bohu, myslím, že to spíše postihuje jeho jedinečnost, výlučnost. Není nikdo jiný, jako Bůh. Pokud by nebyl jeden, pak by Bůh nebyl. Pokud by byly jiné dvě tři zaměnitelné bytosti, proč je uznávat jako Bohy?
A pokud jde o Ďábla - líbí se mi ten koncept služebníka Božího, který tak trochu záviděl a kazil Boží dílo, až z toho padl. Přestože je předurčený k porážce, prostě má potřebu Bohu škodit, a myslím, že velmi dobře pochopil, že Boha nejlépe zraní, pokud bude zranovat a trápit jeho milované děti. Takže je svádí z cesty, nechá je věřit, že není žádný Bůh (a není žádný ďábel, ano Orki, to je geniální myšlenka), a že je spousta důležitých věcí, pro které stojí za to žít. Lidi pak obrazně upisují své duše třeba ani ne Ďáblu, ale všem jiným věcem než Bohu - a to je takové malé (no, vlastně ohromné) Ďáblovo vítězství.
Mimochodem, pro mě téměř geniálně popsali tohle boží vs. ďáblovo působení v poslední řadě Lost: Jacob sice lidi přitahuje na Osrov, ale v zásadě je nechá dělat co chtějí, protože věří, že budou dělat to správné, protože je to dobré. Mib obchází lidi, útočí na jejich slabá místa, slíbí jim to, po čem nejvíc touží, jen aby ho následovali. A jeden skvělý moment je, když se Richard ptá Jacoba, proč taky nejde za lidma a neukecává je - a on se diví, proč by to dělal. Přece lidi nemůžou dělat něco jen proto, že jsem jim to řekl (nicméně, pasuje Richarda za svého vyslance, ať hlásá, když myslí, že to bude k užitku). Geniální. |