 |
„Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi…“ Není dnes mnoho skandálnějších výroků. Tedy skandálnějších v tom původním slova smyslu slov, které vyvolávají všelijaké pobouření a hněv. Lze si představit skandál ještě větší? Možná ano a Paul Badde, italský zpravodaj listu Die Welt je mu na stopě. O svém pátrání podal v těchto dnech zprávu v knížce Face of God.
Skandální jsou na té knize dvě věci. Není to thriller, ale vážně míněná zpráva a pak především obsah té zprávy. V odlehlém městečku v abruzzských horách vystavují na oltáři závoj zachycující Ježíšovu autentickou tvář. Jestliže představa vtěleného Boha narozeného v zastrčeném Betlémě a zabitého se zločinci nejpotupnějším způsobem na popravčím vršku před jeruzalémskémý hradbami je pobuřující, pak to další co následuje, že totiž tenhle Ježíš do tří dnů vlastní moc vstal z hrobu… a nechal za sebou obraz své tváře, to už skoro nejde vystát.
Badde se chopil obtížného úkolu o tomto přesvědčení svém a dalších lidí uceleně promluvit. Jeho zpráva může docela zaujmout a pobídnout k úvahám. Vypovídá o díle či relikvii pozoruhodné ceny a významu, který patrně poroste. K ztotožnění manoppellského obrazu s nejvznešenějšími a nejstarobylejšími památkami na Ježíše a jeho umučení zatím především pobízí, prozatím je ovšem zcela neumožňuje.
Zřejmé je jedno. Nejpozději počátkem sedmnáctého století a možná o století dříve se v kostelíku kapucínů v Manoppellu objevuje zvláštní obraz. Na velmi jemné až průsvitné látce je zobrazena Ježíšova tvář. Přinesl ji podle místního podání neznámý člověk, který ji předal zdejšímu knězi a hned odešel. Legenda implikuje, že šlo o anděla, pohled do historie podivuhodných cest divotvorných obrazů jej spojuje se zloději. Zloději, kteří nebyli žádní troškaři. Zloděj, nebo třeba anděl, který obral zloděje, měl totiž do zapadlého městečka v kopcích donést roušku Veroničinu nebo přesněji Vera Eikon (pravý obraz) Ježíšovy tváře uchovávaný a vystavovaný ve svatopetrské basilice v Římě. Ta ovšem v době, kdy se má obraz objevit v abruzzských kopcích, prochází historickou (či osudovou, při pohledu na dějiny západního křesťanstva) proměnou – starobylou konstantinovskou basiliku střídá v podstatě nám dnes známá stavba započatá papežem Juliem II. V jednom ze čtyř monumentálních pilířů stojících kolem baldachýnu nad hrobem sv. Petra je pro Veroniku a další z nejdrahocennějších relikvií zbudována nová bezpečnostní schránka. Brzy nato se ale Veronica vytrácí z veřejné úcty a stává se jakoby skrývaným pokladem. Implikace je poměrně zřejmá. Skrývání prý, soudí příznivci Svaté Tváře (Volto Santo) z Maoppella, zakrývá dávnou krádež.
Santa Veronica Ierusalemita není jediným obrazem svého druhu. Obrazů tváře Kristovy, vesměs velmi starobylého původu máme několik, logicky vesměs východního původu. Ostatně tak, jak Západ zná jímavý příběh Veroničny roušky, má Východ svůj Mandylion tedy divotvorný obraz Ježíšovy tváře získaný od Ježíše či jeho učedníků králem mezopotamské Edessy.
Pohled do bohaté historie křesťanské ikonografie a víry s ní spojené je možná tím, co je na Baddeově knížce nejpodnětnější pro každého čtenáře, který si ji dovede přečíst bez hněvu, leč se zaujetím. Ukazuje totiž na jeden výrazný prvek ve vytrvalé křesťanské tradici, která začíná svým způsobem nápadnou zmínkou o rubáši a roušce odložených v hrobě opuštěném vzkříšeným Ježíšem, pokračuje přes podání o Mandylionu a Veronice a končí u obrazů Ježíšovy Tváře, mnoha jejích odezev v křesťanském umění a u Turínského plátna. Všechny ty prvky se kříží a vzájemně ovlivňují a občas není zřejmé, jestli nevystupuje jeden artefakt pod více jmény a podobně.
Vzhledem k tomu, že prameny k jednotlivým obrazům či relikviím připomínají, když budeme velmi mírní, ponorné řeky, jsou samozřejmě všechny další vývody ohledně jednoho konkrétního obrazu, kterému spolehlivá dokumentace před šestnáctým stoletím chybí, založeny na jakémsi skoku víry. Tím nechci říci, že Badde skáče nějakého dětinského panáka, podotýkám jen tolik, že k spolehlivému určení předmětu tak jedinečného je potřebí ještě mnohé další práce.
Co lze z jeho výkladu mít za dosti spolehlivě doložené je to, že Volto Santo z Manoppella není žádná tuctová mazanice vystavovaná prohnanými pupkatými preláty za účelem oblbnutí a odírání chudých mas (kdyby to snad kdysi měl být podnikatelský záměr tamních kapucínů mezi nejlepší stovku podobných projektů, kdyby je nějaký Forbes měřil, by se s ním v západním křesťanstvu –a možná ani v samotné Itálii--nedostali).
Začíná to už samotnou látkou obrazu. Podle Badda se totiž jedná o drahocenný byssus (anglicky taky mussel silk), velmi jemnou a tenkou látku utkanou z vláken získávaných z některých druhů měkkýšů, přesněji z vláken, kterými se příslušné mušle přichytávají ke dnu. Potvrzuje mu to alespoň žena ze Sardinie, snad poslední z těch, kdo umění byssus tkát ovládají.
Badde dále zdůrazňuje, že na tuto látku, vzhledem k tomu jak je tenká a jemná, nelze malovat. Upozorňuje také, že na plátně nejsou ani badatelné stopy pigmentu nějakých barev, zřejmé rozhodně je, že v přímém světle je plátno spíše průhledné a jakoby bezbarvé, což odpovídá zajímavým a zvláštním vlastnostem „mořského hedvábí“ –a současně to také odkazuje k výše zmíněným obrazům, z nichž některé jsou označovány za acheiropoieta (rukama nezhotovené).
Autorův závěr je, že manoppelský obraz skutečně rukama zhotovený není. Jeho výklad zní, že to není ona legendární rouška Veroničina (i když plátno použité podobným způsobem nachází v látce uchovávané v Oviedu). Vidí v něm závoj, který možná Maria z Magdaly položila na Ježíšovu tvář, těsně před tím, než byl uložen do hrobu. Obraz tak podle něj mohl vzniknout při události zmrtvýchvstání, odkazuje přitom na zjištění, že tvář na obraze přesně odpovídá tváři z Turínského plátna, s tím rozdílem, že na rubáši je obraz negativní, kdežto na závoji positivní. Podotýká také, že tvář z obrazu je již tváří „velikonoční“ tváří Ježíše vzkříšeného.
Knížka končí připomínkou návštěvy Benedikta XVI. v Manoppellu v září před čtyřmi lety. Nemyslím, že by byla potvrzením všech či kterýchkoliv závěrů propagátorů úcty manoppellské Volto Santo. Spíš a v tom s autorem souhlasím víc, než v jiných konkrétních věcech, v ní lze myslím vidět dvojí poukaz na klíčové prvky živé křesťanské tradice. Jedním je důležitá role obrazů pro víru stojící na svědectví o živém a vtěleném Bohu a druhým důsledky této víry pro život na ní založený. O Boží Tváři a dychtění po jejím spatření čteme už ve Starém zákoně a Nový zákon ji ukazuje a svědčí o ní, ústy těch, kdo ji viděli a dotýkali se jí. Ona už totiž nepřebývá v nepřístupném světle ale je součástí a projevem onoho podivuhodného „sebezmaření“, které Ježíš podstoupil, když přijal lidskou přirozenost, tělo a tvář. „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ je věta, která má velké a praktické důsledky. Jednak pro umění (a pro podstatnou chybnost všech obrazoboreckých vášní, pokud nejsou jen více čí méně spravedlivým hněvem nad nezřízeností či nevkusem), ale také pro praktický život. Je-li náboženství založené na poselství o vtěleném Bohu prakticky nutně spojené s ideou obrazů, pak je ještě podstatněji spojeno s učením o člověku stvořeném k Božímu obrazu a na tom založeném jednání. A právě o tom Benedikt v Manoppellu mluvil, když zmiňoval „zkušenost pravých přátel Božích, svatých, kteří v bratřích, zejména těch nejchudších a potřebných, poznali a milovali tvář Boha, o níž dlouze a s láskou rozjímali v modlitbě.“ A o čemsi příbuzném svědčí patrně i manoppellský obraz sám. Ti, kdo jej viděli víckrát, nebo déle při některém z tradičních procesí, mluví o tom, že je jaksi neuchopitelný či proměnlivý v tom, jak se při pohledu jeví, ať co rysů vzhledu nebo do dojmu, který pohled Tváře v tom, kdo se na ni vyvolává.
Knížku Face of God vydalo minulý měsíc americké nakladatelství Ignatius a je dostupná i v elektronické verzi. |