 |
Urážlivá polemika? Mohl bych hrát překvapeného, ale nebudu, už proto, že jsem se dostatečně dobře zasmál. Ostatně jaká doba, taková měřítka. Jestliže lze Chestertonovu polemiku označit za urážlivou, pak takovou Manhattanskou deklaraci (česky zde (pdf)) nutno považovat přímo za zločin a to takřka hrdelní. Ostatně společnost Apple si již zjednala slávu za to, že aplikaci šířící tenhle text čpící nenávistí už dvakrát zakázala šířit formou aplikace v iPhonech.
Ten příklad uvádím jen proto, abych ilustroval jak ubohou snášenlivostí se nešťastníci stižení jednou konkrétní formou zášti a předsudků vyznačují. Vše pak záleží na vlivu a moci, které mají. Zatím jsou spíše směšní, než zlověstní, protože se vyčerpávají malichernostmi. Jelikož jsou to ale bohužel ukrutní strašpytlové zmítaní velmi prudkými vášněmi nemusí u toho, žel zůstat.
První, co v takovém případě přestává fungovat je rozum, coby elementární předpoklad mezilidské komunikace. Slyšeli jsme tu teď dva dosti ilustrativní příklady. Kdyby zahlásil, že „Chesterton je fakt magor“ někdo jiný, asi bych se nejdřív ptal, co dotyčný včera kouřil, ale v tomhle případě jde o dysfunkci jiné povahy – značně pokročilou atrofii zdravého rozumu, což je postižení, které poměrně velmi znemožňuje najít v bohužel nejen Chestertonově psaní nějaký smysl, natož pak common sense. To bohužel obecněji znamená, že tam kde nelze sdílet jakési ono základní porozumění, tam zaniká možnost společné řeči.
Ostatně to, co se tu odehrávalo a argumentace, která tu od druhé strany zaznívala, je stručně řečeno drtivým a krvavým vítězstvím faktů nad rozumem. Můžeme vědět, že Číňané měli knihtisk pár století před Gutenbergem, můžeme si i malovat tabulky, co měli v Číně dřív, než v Evropě, ale to jsou data, ne závěr. A na závěru pana Chestertona o tajemství a motorovém vozu těžko něco změní. Je to hodnocení, což je právě závěr plynoucí z posouzení dat či faktů.
Je samozřejmě možné ho odmítnout, bylo by však poctivější přímo říct, například, že je to závěr škodlivý, protože jde o závěr sepsaný bílým Evropanem mužského pohlaví, což jej automaticky činí prakticky bezcenným. A navíc jde o závěr, který je fatálně poznamenán technologickým optimismem a kořistnickým smýšlením počátku dvacátého století, který glorifikuje výrobu a spotřebu bez ohledu na fatální enviromentální důsledky takového počínání.
Slyšet něco takového by bylo uklidňující alespoň v tom ohledu, že bych si byl jistější, že to napsali smutně pobloudilí pozemšťané, zatímco za stávající situace mívám pocit, že se sem příležitostně loguje chudák Holly z Červeného trpaslíka, zpravidla ovšem v situaci, kdy je pod kontrolou nějaké blíže neznámé formy života z blíže neznámých končin hlubokého vesmíru. Pozemšťané by totiž nejspíš nepsali například o reálné možnosti technologického rozpuku blízkého novověkým revolucím na sklonku antiky, například s ohledem na to, jakému zájmu a respektu se techné v příslušných kulturách (ne )těšila.
A když už tu padla narážka na monty pythoní cirkus zmíním ještě velmi letmo, kam Terry Jones scénku o Římanech rozvinul. Volně to totiž souvisí s tímhle tématem. Jde o televizní seriál a knížku Barbarians. Seriál jsem celý neviděl a knížku jsem musel v polovině odložit, proto se k ní zatím vyjadřuju jen okrajově. Koncept je vysoce zajímavý – ukázat kulturní a civilizační vyspělost národů a kmenů okolo římské říše. Výsledek je ovšem čtenáře nutí lovit kousky šťavnatých faktů v kypícím kotli ukrutně nechutného ideologického guláše – a to té bramboračce v zájmu chutné metafory ještě fandím. Ústa jsem si prozatím opakovaně spálil o tak štiplavé kusy hodně rudé papriky, jako byly anachronické zmínky o mezinárodním právu a genocidě (zjevně v moderním smyslu) či přirovnání římského občanství k bolševické rudé knížce. Samozřejmě římská říše v čase císařů je pro kritika terčem podobným stodole, kterou má trefit, poté co ho do ní zavřou. Je ovšem na jeho úvaze a dalších životních plánech, zda začnete střílet zápalnou municí. Podrobněji časem, až se tou, jak vidno, pikantní krmí, prokoušu až na dno.
Bohužel pohled, který je mi tu často číst je obávám se ještě zahrocenější a proto se s historií prakticky již úplně míjí.
Sám jsem byl dnes informován, že jsem „zabedněnec s úzkým viděním jediného správného“ a nepřipouštím odlišný pohled na věc. Za ten minometný přepad se opravdu a upřímně nehněvám a že byl přímý a jmenovitý spíše vítám. Jeho motivaci rozumím, protože jsem si ji poctivě zasloužil a odpracoval.
Říci k tomu chci a mohu jen tolik: odlišný pohled na věc je právě to, co jsem tu předkládal, předkládám a předkládat zřejmě ještě budu. Nemyslím tím příspěvky jako je tenhle, ve kterých předkládám jen své ubohé a omezené mínění, neb jako obyčejný smrtelník jiného nemám.
Myslím spíš texty na které příležitostně odkazuji a které myslím nabízí poučné či svěží čtení, bez zřetele k tomu, jak moc či málo ladí s míněním toho či onoho čtenáře. Těmi texty tu nemlátím a nebudu mlátit o stůl a nebudu řvát: „Naučit se zpaměti! Recitovat! Od zítřka!“
Nabízím je jen jako zajímavé a možná podnětné čtení. A kultuře zdejší diskuse by možná prospělo, kdyby se některá témata možná přesunula někam jinam. Když na úplný závěr použiju jeden nedávný příklad, poukážu na nedávnou debatu ve Zvířatech o tom, zda spíše podpořit penězi organizaci pečující o zvířata nebo o děti. Možná i proto, že ji otevřela plytká póza notorického provokatéra stěhovala se brzy po dohodě jinam a nějakým výstřednostem ani nemohlo dojít. Podle způsobů zavedených zde, bych ovšem docela dobře mohl v místnosti věnované zvířatům a těm, kdo je mají rádi, dobročinnost na zvířata zaměřenou cupovat na titěrné kusy a rezolutně prohlašovat, že zvíře je zajímavé a užitečné jedině až na talíři a že psí a kočičí útulky se mají proměnit na vývařovnu pro bezdomovce, z nichž lze část zaměstnat v připojené kožedělné dílně.
Ničeho takového se ode mne ale nenadějete. Dál budu předkládat jen jiný pohled na věc, pokud jej shledám užitečným. A v nejbližší době to nebude nic horšího než další kapitola z knížky Rodney Starka. Nebo odkaz na nějaký kousek od Chestertona, pokud budu vyprovokován. |