 |
Poměrně stručně okomentuji dva velmi různorodé omyly.
V první případě je bohužel diskuse bezúčelná. S chronickými a zatvrzelými nepřáteli svobody zakovanými do ignorance a strávenými žlučí relevantní debatu vést nelze. Zbývá jich buď z povinných ohledů nedbat nebo v případě nezbytí použít vhodných a uspokojivých prostředků polemické síly.
Omyl, který mám především na mysli a který tu odsuzuji na základě bohužel příliš dlouhých zkušeností s beznadějnou snahou o diskusi, je předsudečný a upřímně řečeno negramotný odpor vůči všem formám náboženského či nábožensky motivovaného myšlení a chování vně striktně osobní a úzce privátní sféry jednotlivce. Pomíjím teď, že mnohdy už jen klasifikace určitého jednání jako náboženského nebo nábožensky motivovaného je buď absurdní nebo předsudečná, případně jen záštiplně podezíravá. Pro stručnost se omezím jen na buď zlovolnou nebo ignorantskou definici takřečené „tolerance“. Ostatně, a nejspíš jsem tu kdysi dávno už říkal, už i volba slova je příznačná, nehovoří se o respektu, ale o toleranci. Tedy o něčem co musíme, z nezbytí a vlastně dokud nás to bude bavit, snášet. V případě fanatiků a extremistů násilnického sekularismu to značí, že jsou jako relativně snesitelnou daň za svou civilizační vyspělost a kulturní úroveň ochotni prozatím snášet jakési nepochybně směšné a nejspíše i ohyzdné věci, které individua dosud nevyrovnaná s náboženskou otázkou páchají doma v obýváku. Jako výraz mimořádné a časově víceméně omezené dobré vůle jsou snad ochotni trpět podobné věci páchané kolektivně v kostelech či kaplích. Z důvodu veřejného pořádku by se tak ale mělo dít při zavřených oknech a dveřích a nejlépe na předměstí.
Jelikož součástí přesvědčeních takto „tolerantních“ lidí je axiom, že organizované náboženství je buď úchylné samo o sobě nebo k negativnímu, škodlivému a sociálně deviantnímu jednání nutně vede, lze předjímat, že by za minimální požadavek považovali, aby lidé směli být přímému vlivu organizovaného náboženství vystaveni nejdříve po dosažení plnoletosti, kdyby se také mohli stávat členy příslušných náboženských skupin – časem zřejmě po komisionálním ověření, že k takovému politováníhodnému rozhodnutí dospěli výlučně o své vůli.
Závěrem se velmi stručně přece jen vrátím k onomu sporu ve Spojených státech, který zdejší poslední výron sekulatistického, mírně řeku zélotsví, vyvolal. Moje počáteční ostrá reakce měla důvod, který považuji za racionální a spravedlivý. Lze mít sto a jednu námitku, předsudečnou hodně nebo málo vůči tomu, že si nějaká firma pěstuje obraz a abych řekl korporátní identitu s křesťanskými prvky. Je dokonce v zásadě a přinejmenším v americkém kontextu a tamní praxi politického a kulturního boje i legitimní, když kvůli tomu čelí třeba bojkotům. Nicméně nelze takové rozhodnutí firmy považovat za systémově nelegitimní a nepřátelské. Ani jí nelze, opět systémově vzato, upírat legitimitu proto, že například poskytne nějaké věcné či finanční plnění organizaci podporující zachování postavení tradiční rodiny ve společnosti.
Nebezpečí pro svobodnou společnost je jinde, než u takových firem. Představují je ty úderné skupiny politických bijců, které třeba proti téhle firmě stojí a které onehdy vynalezly heslo „Gay is new black“. Doporučuji mít se před ním a před jeho logickými důsledky na pozoru. Coby ideologický program totiž musí vést k cílům, jejichž prosazení znamená úplnou a důslednou delegitimizaci jakéhokoliv odporu, protestu či polemiky vůči nárokům, které ty zájmové a nátlakové skupiny vznáší. Není to můj katastrofický scénář. Nevidím v tom nějakou osudovou nutnost, ani tím nehodlám strašit s cílem vyvolat hrůzu podněcující likvidační násilí proti protivníkovi, kterého jsem obmyslně vykreslil v zločineckém světle. Poukazuji jen na to, že jsou tu dvě skupiny, které si svými prostředky budují své skupinové identity. O jedné se mlčí (zda ze sympatie se nemám potřebu ptát) z té druhé se dělá zlověstná hrozba, čili potenciální cíl nutné agrese. Poukazuji také, na to, že můj velmi letmý přehled patrně ukazuje k tomu, u koho je pravděpodobnější, že by jeho záměry a cíle k jisté formě pokusu o agresi vést mohly. Jsem ovšem, musím říct, poměrně optimistou, pokud jde o to, zda by taková agrese mohla být úspěšná a mohla nést dlouhodobé ovoce odpovídající programovým cílům daných skupin.
Druhý omyl je na druhé přečtení spočívá spíše v zmatení pojmů vyvolaném nejspíše zjitřením velmi bystré mysli spravedlivým rozhorlením, rytířskostí a mladisvým zápalem. To jsou všechno nadobyčej chvalitebné city. Proto je raději nechám být, neb zapáleného boje za spravedlivou věc si vážím, ostatně mladý rytíř ví lépe než já, že když občas rozběhnutý kůň klopýtne, jezdce v kotrmelcích skočit může a nemusí. Jen velmi zdvořile proto podotýkám, že k přesvědčení o pravdě patří i to, že ji člověk považuje za všeobecnou. Respektive, že teprve z přesvědčení o existenci všeobecné pravdy plyne nejpevněji založená tolerance. Bez pevného přesvědčení o všeobecné a poznatelné pravdě nebude a nemůže být skutečně pevného a prakticky nevykořenitelného přesvědčení o nutném respektu k poznané pravdě a toleranci k tomu, jak kdo svou poznanou pravdu zastává. |