 |
Když svět měnil jednou provždy směr a zřejmé danosti se stávaly otevřenou otázkou a výzvou byla podvakrát tma. Jedinečné události zanikaly v tuctových příbězích a vypadaly nerozlišitelné od každodenní radosti či žalu, nad níž se srdce svírá jen nejbližším a kolemjdoucí pro ni ani nezpomalí krok.
Když Bůh prolomil nebesa i čas a přijal osobně a úplně lidský úděl vyšlo to najevo v noci, ve sklepní stáji pod domkem, jakých byly ve vsi tucty a v zemi stovky. Ze všech mocných a vlivných široko daleko dbali a jednali jen čtyři: tři přišli složit hold a šli po svých, čtvrtý spáchal masakr a ničeho nedosáhl. A to dítě pak vyjma rodičů a sousedů nikoho třicet let zvlášť nezajímalo.
Když Bůh splnil sliby a člověku otevřel novou budoucnost bez konce byla zase noc. Mocní a vlivní, kteří vyřídili případ, spali. Spaní i šlo i na vojáky, kteří postávali před kamenem, který kryl hrob, kde leželo tělo, které po vyřízeném případu zbylo. A spali snad už i ti, kteří byli přitom, když případ vyřizovali ozbrojenci, soud a kati. Když šli spát, připadali si, jako by ten ten kámen padl i na svět, který znali a ve který doufali.
Když přišlo ráno bylo zřejmé jen tolik, že kámen je pryč a případ není tak vyřízený, jako když nad zapadlo slunce. I ti, kdo se k němu brzy seběhli potřebovali nějaký čas, aby si v tom udělali pořádek. A pak už o něm nepřestali mluvit a přičinili se to, že příběh, který vešel do světa lidí nepovšimnut v noci a v noci také nepovšimnut vyvrcholil, už nikdy nezůstal nepovšimnut a ve tmě.
Bylo to tehdy jitro, kdy vyšlo najevo, že svět je a bude jiný. Velikonoční radost zrála dlouho a rozbřeskla se před očima zrudlýma od slz, kterých se už ani nedostávalo a zazářila do tváří strhaných smutkem, trpkostí a zklamáním.
Prázdný hrob a otevřená otázka tu stojí i dnes a stejně tak i z ruky do ruku a od úst k ústům až k nám předané svědectví o tom, jak se z nich vzešla proměňující radost. Přeji vám, ať dolehne i k vaším uším a přinese vám potěšení. |