 |
Jo, Zdislava byla svatořečena 21. května 95, to jubielum je od beatifikace.
Ta zmínka mi zrovna přichází vhod, když tu mluvíte o relikviích a potažmo o úctě ke svatým. Zrovna nedávno zemřel v požehnaném věku (bylo mu přes devadesát) dominikán Ambrož Svatoš. Vedle toho, že víc než čtyřicet let vedl v době komunistického režimu československou dominikánskou provincii "v podzemí" je známý zejména svou velkou úctou k paní Zdislavě a tím, že odvedl mimořádný kus práce na přípravě její kanonizace. Bůh dal, svatořečen přišlo a otec Ambrož se ho i osobně mohl zúčastnit. Nyní je pohřben právě v kryptě kostela sv. Vavřince v Jabblonném. Právě to je odraz a pokračování tradice sahající k nejstarším křesťanským dobám, kdy vznikaly první chrámy nad hroby svatých a kolem nich pohřebiště.
Přímo očividná je tahle tradice třeba v Římě při procházkách po kostelech velmi starého založení. Často tam najdem takzvané confessio pod presbytářem či hlavním oltářem, což je místo původního hrobu světce, k jehož poctě byl kostel postaven. Nejnápadnější a nezjnámnější je samozřejmě confessio s papežským oltářem pod Berniniho baldachýnem v basilice sv. Petra. Mimochodem o tom, že šlo o apoštolovů hrob svědčí už to, že šlo o místo chované ve starobylé úctě v době stavby konstantinovské basiliky ve čtrvtém století - včetně toho, že poloha hrobu přidelala architektům a stavebníkům dost práce a starostí.
Subjektivní poznámka či postřeh. V Římě, Paříži, na několika místech v Anglii jsem už prošel dost kostelů s rozmanitými hroby a relikviemi světců. Dvě místa na mně zapůsobila mimořádným pokojem: hrob sv. Antonína v Padově a papežská hrobka ve svatopetrské basilice, konkrétně hrob Jana Pavla II. v těsném sousedství hrobu sv. Petra.
V obou případech nejde ani tak o "atmosféru místa" - v padovské basilice je sice ticho, ale poměrně rušno ;-). V obou případech jde o odraz toho, jak na mě působila samotná přítomnost na onom místě, ten pokoj plynul právě z toho místa. Když říkám, že se z nich šířil mimořádný pokoj, myslím tím asi tolik, že si toho všimnul i člověk jako já - zatvrzelý, nenapravitelný a docela s tím spokojený racionalista.
Z historie úcty ke svatým mimo jiné plyne i to, proč je "nenecháme pod zemí". Ono to vzalo počátek právě skoro v křesťanském starověku. Ne všude bylo možné postavit kostel na hrobu mučedníka, vůbec s tím, jak se křesťansví šířilo. Dávno před tím, než se ustavily (a to bylo dosti pozdě) procedury a ouřady, které se kanonizacemi zabývaly centrálně, existoval typický způsob svatořečení v podobě přenesení ostatků z místa původního pohřbu často do nového kostela. Nám nejznámější transaltio je samozřejmě přenesení ostatků knížete Václava ze Staré Boleslavi do Prahy. S tím souvisí nálezy těl neporušených, někdy i velmi dlouho po pohřbu, což bylo rovněž pokládáno za příznak svatosti. Zejména ta pak byla či jsou uložena v průhledných rakvích. Můžeme to považovat za bizarnost a není sporu o tom, že mnoho svatých velmi dobře odpočívá v poněkud obvyklejších náhrobcích. Nicméně, když se starobylejší formulí říkí, že byl někdo povýšen k úctě oltáře znamená to i vyvýšení dosti doslovně fyzické ;-) - souvisí to s onou tradicí přenesení ostatků o níž jsem se už zmiňoval.
POkud jde o rozebírání chudáků svatých na součástky... inu něco s sebou neslo velké šíření úcty k některým světcům. Někdy šlo o poněkud specifické středověké sběratelství velmožů a vladřů - což je třeba případ zmiňované lebky sv. Lukáše, kterou právě z Padovy (chudák Lukáš měl trochu pech,když se ve dvanáctém století vynořil nezmapovanou cestou z Konstantinopole v Padově: narozdíl od Benátek se Padova držela své mučednice Giustiny a posléze všechno převálcoval Antonín ;-)) do pražské katedrály získal Karel IV.
Nutno si také dobře uvědomit, že vedle vlastních náboženských důvodů mělo tohle rozptylování pozůstatků i velkou rezonanci v poměrně světských zvyklostech doby a jejího myšlení.
Nebylo málo vladařů a velmožů, kteří své kostli složily na jednom místě, jejich srdce bylo uloženo jinde a občas bylo toho porcování ještě i víc. Někdy šlo o odraz zvláštního zalíbení v nějakém místě, jindy možná o specifickou zbožnost zesnulého, či třeba rodovou tradici. Příkladmo: řada rakouských Habsburků odpočívá k kryptě vídeňského kapucínskho kostela, jejich srdce jsou ovšem uložena u augustiniánů (aspoň tedy je to rovněž ve Vídni ;) ).
Závěrem nezbytná teologická poznámka. Úcta ke svatým, šíření jejich relikvií s sebou mohou nést praktiky spíše pověrečné, nebo se tak přímo jevit samy o sobě. Zpyšnělá osvícenská kritika, zesilovaná jejich dědici ať bolševickými nebo prostě agresivně bezbožeckými si ze zesměšňování "středověkých" obyčejů a praktik udělala živnost. Prakticky doslova, protože redukovala celou záležitost na ekonomickou rovinu s tím, že líní mniši fabrikovali světce, vymýšleli zázraky a vydělávali na tom všem majlant (případně podle ideologické preference odírali, vydírali a vykořisťovali prostý lid a balamutili velmože).
Samozřejmě, když se dostaneme do situace, že bychom z kostí připisovaných jednomu světci postavili menší vojenskou jednotku narazili jsme na svědectví o tom, že lidská povaha se věky příliš nemění ať jde o schopnosti kšeftovat či důvěřovat....;-).
Hroby a relikvie svatých ovšem vypovídají především o něčem jiném. Jsou svědectvím, opakovaným a předávaným do počátku křesťanství, že lidé poznávali a zakoušeli na těchto místech zvláštní Boží přízeň a milost. Že se na ně utíkali se svými prosbami a potřebami. Jsou viditelnými- někdy mocně viditelnými- svědky Boží věrnosti. Že Bůh skrze lidi, kteří se jeho moci a lásce zcela otevřeli, činil pozoruhodné, velké a někdy mimořádné věci nemuselo vůbec končit tím, že zemřeli. Jistěže toto pokračování nebylo nutně vázáno na jejich hrob - Bůh slyší proby a přímluvy odkudkoliv. Na oněch konkrétních místech či svatyních je ovšem možné prosbu či vděk vyjádřit konkrétně a viditelně....právě jako svědectví Boží lásce a věrnosti. Tím se mimochodem velmi plynule dostáváme k tradici náboženských poutí, která s tímto tématem úzce souvisí, ale to by samozřejmě bylo na jiné povídání. |