 |
V posledním Universu jsem narazila na zajímavý článek Křesťanství a enviromentální etika, který mě přivedl ke knížkám Marka Orko Váchy, které mě přiměly znova promýšlet, jak se vlastně vyvíjela (a vyvíjí) náplň sousloví "můj bližní".
Někdo, s kým soucítím, s kým jednám podle určitých pravidel - původně zahrnoval rodinu, potom kmen, národ, černochy i otroky a dnes (snad) všechny lidi jako takové.
Dokážeme tenhle kruh bližních ještě rozšířit? Pustíme do něj šimpanze, gorily, nebo třeba velryby? Všechny zvířata? Rostliny? Bude jednou pro nás lidi slovy svatého Františka i Fratello sole, sorella luna?
Jedna kapitolka z knihy Návrat ke Stromu života mě zvlášť zaujala, a to je uvažování o tom, jak by to dopadlo s hobitem z ostrova Flores, kdyby přežil dodnes. Měl by klícku v ZOO někde vedle ubikace orangutanů a šimpanzů, nebo by dostal křest, občanku, volební právo a školní docházku?
Musím říct, že pohyb v prostoru, kde se prolínají přírodověda, teologie a obecně filosofie, a žádná z nich tu nemá nárok na absolutní pravdu, mě fakt baví ...i když momentálně možná píšu trochu nesouvisle. Jen jsem se potřebovala trochu podělit...
(tady ještě zajímavý rozhovor s Markem Váchou třeba o tom, jak žijeme ve světě podivnějším než Středozem a Narnie, o výuce biologie a náboženství a o expedici do Antarktidy...) |