 |
Neros: hele, tak to máme přesně obráceně. Máma sice byla z věřící rodiny, ale nikdy nás ke kostelu nevedla. Když jsem se jí naposledy ptala proč, tak si vzpomněla na historku ze svého prvního přijímání. Tehdy se šlo v sobotu večer ke zpovědi, a do přijímání v neděli ráno se držel půst. Když tak klečeli v neděli v kostele, tak máma slyšela kolem sebe "BUCH!" "BUCH!" jak kolem jiná děvčata hlady a nervovým vypětím omdlévaly. I slíbila si, že tohle svým dětem nikdy neudělá. I když tohle asi nebyl jediný důvod, nikdy nás nezapsala ani do náboženství s tím, že takové děti se v té době i s jedničkama dostaly maximálně na učňák. Víra mi pak byla dlouhou dobu naprosto lhostejná. Nikdy nebyla tématem hovoru - to byli vždycky koně, chlapi a možná hospoda a kino. Změnilo se to až na doktorském studiu, kdy se z mojí spolubydlící vyklubala čerstvá příslušnice nějaké apoštolské církve, která četla před spaním Bibli, ráda si o víře popovídala, a na katolíky lehce brblala. V té době jsem zjistila, že jsem matriková katolička a pocítila jsem potřebu čestně se s tím vypořádat. Začala jsem číst - nejen Bibli, ale zejména knihy, věnující se katolické tradici, myšlenkám a jejich vývoji, filozofii ... do té doby jsem měla přírodovědné vzdělání, a tady se přede mnou otevřel úplně nový, nádherný svět. Zjistila jsem, že už se mi z něj nechce pryč, a čím víc se dozvídám, tím více mě baví. Na první mši jsem šla spontánně ve svých jednatřiceti, i když jsem absolutně netušila, o co tam jde; od té doby chodím pravidelně. Že Bůh je, o tom prakticky nepochybuju, díky dotekům milosti a různým věcem, které se mi v životě dějí. Což ovšem jde ruku v ruce s pochybnostma, jak a čemu vlastně věřím... je to neustálá výzva. Ale miluju to. |