 |
Současná debata ukazuje velmi názorně, jak se ze lidí zarputile neznlaých a nepoučených stávají rozhodní a přesvědčení nepřátelé svobody. Jiný praktický důsledek totiž jejich argumentace nemá a mít nemůže.
Nesouhlas, ba resolutní a nepřátelské odmítání pravd křesťanské víry jsou postoje, mínění a názory, jichž mohu litovat, i třeba jimi být roztrpčen. Jsem však povinnen je tolerovat - tedy snášet ze základní a všeobecné povinnosti ctít svobodu člověka.
Proti téže úctě se však začínají proviňovat ti, kdo chtějí -- bez nejmenšího povědomí o tom, o čem se přou-- přepisovat křesťanskou věrouku a církevní právo. Cesta, jíž se ubírají vede ovšem z velmi prudkého kopce a končí v pustinách tyranie. To proto, že normativní výroky, jimiž ve svých řečech přímo hýří (co všechno křesťané musí či nesmí ) lze totiž prosadit a naplnit jediným praktickým způsobem – totiž prostřednictvím donucující moci státu. To pokud své řeči myslí jen trochu vážně. Jinak je to samozřejmě jen ona samolibá a pouhému levnému sebeuspokojení sloužící zábava, již skýtá kampaň za nesmyslné cíle s absurdními argumenty.
Chtít po křesťanech a to po křesťanech jako takových, nikoli jen a výlučně po zatvrzelých a nesnášenlivých katolících, aby se přihlásili k myšlence, že křest lze zrušit či odestát je absurdní. Pochopit to může každý, kdo se zamyslí právě nad svátostnou formou křtu a to zejména křtu ponořením - a vezme si k tomu základní křesťanské učení, ne jako bezobsažný a libovolný žvást, ale jako prostý fakt. Nic ho v takovém případě nenutí ničemu o křtu věřit nebo cokoli z toho příjímat za objektivně pravdivé. Tomu se říká náboženská tolerance.
Samozřejmě člověk má vždy na výběr. V tomto případě má možnost zvolit jinou, ne však vznešenější cestu. Může vzít vše, co křesťané o křtu věří ne jako fakt, ale jako libovolné a zaměnitelné řeči. Může si dokonce vyrobit precedent, totiž církevní sňatky a civilní rozvody. Může tedy ustanovit, že pro zatvrzelost a vzdor křesťanů, pro dobro občanů a pro obecné blaho státu má být udělování církevních svátostí podrobeno dohledu a přezkoumání státní mocí. Mohl by také například ustanovit minimální věk, kdy člověk může o křest žádat a to zejména s ohledem na údajnou závažnost přijetí křtu. Mohlo by se uvažovat o tom, zda ji stanovit na úrovni hranice trestní odpovědnosti či nabytí volebního práva (i když se obávám, že by se spíše mluvilo o věku zahájení legálního pohlavního života a nabytí práva pít alkoholické nápoje a hrát na výherních automatech). Mohlo by se také, konečně, začít vymáhat právo dítěte na všestranný osobní rozvoj a vzdělání. To by spočívalo v tom, že by příslušné úřední autority pečlivě dbaly na to, aby náboženské vyznání bylo výlučně soukromou záležitostí dospělých lidí, a to včetně opatření zaručujících svobodnou a nábožensky neutrální výchovu tam, kde pro to nevyvážené, nespolehlivé či přímo závadové rodinné prostředí nedává záruky. To vše by se, poměrně snadno, mohlo stát. A říkalo by se tomu útisk náboženství.
Jsem smířen s tím, že naši kritikové neberou vážně naše východiska a závěry našeho křesťanského učení či smýšlení zesměšňují. Pro jejich vlastní klid a dobrou mysl je je žádám, aby se pokusili podívat z nového úhlu na vlastní východiska a posoudili, kam je vedou. Mezi svobodou pro sebe i druhé a tyranií nad druhými i pro sebe volíme každý sám, bez ohledu na to zda a čemu věříme. |