Místnost

Svatyně

Tato místnost je určena pro všechny, co mají chuť napsat někam své tajné myšlenky, sny, básně, pro debaty o Bohu, lásce, smrti, morálce, svědomí a takových věcech. Tohle je ta správná místnost, kde se probírá řada etických, náboženských a podobných otázek. Ve vývěsním štítu budou postupně přibývat odkazy na zajímavé stránky, sem a tam přibude trocha statistiky a rodí se seznam probíraných témat... Místnost má od 23:26:19  13. 10. 2001 pronajatou Agáve. Spolusprávce: Eva.

Pokud se chcete zapojit do diskuze, musíte se do Taverny nejdříve zaregistrovat nebo přihlásit

Aes Sedai, vloženo 22:19:19  30. 06. 2008

Zajímavé. Kdysi jsme měli v kázání takový příběh, moc se mi líbil. V nějaké vesnici, ve které bylo hodně mužů námořníky, se cizoložnictví ženy trestalo tak, že ji shodili ze skály. Jeden z mužů byl taky nějaký ten rok na moři a když se vrátil, dozvěděl se, že jeho ženu nachytali s milencem a je ve vězení a čeká se na jeho návrat, aby ji popravili. Na druhý den byla poprava. Ženu shodili ze skály, ale světe div se - nezabila se. Její muž tam totiž v noci natáhl rybářské sítě... Když ji odpustil on, nechali ji nakonec žít. Mně se to moc líbilo.

verlit, vloženo 22:18:08  30. 06. 2008

A když na to téma ještě navážu - nepamatuji si, bohužel, jméno toho člověka, ale je to silný příběh z doby, kdy se smír mezi IRA a britskou stranou zdál nemožný a vybuchovaly bomby atd. Jistému otci zabila bomba syna, který neměl s celým tím násilím nic společného. A ten otec, namísto aby se vrhl do boje s IRA, se rozhodl, že památku syna nejlépe uctí a jeho smrt nebude zbytečnou, když se zachová naopak. Vyzval obě strany k jednání a osobně pozval představitele IRA s tím, když on sám je ochotný si sednout přímo s vrahy svého syna k jednomu stolu a odpustit, pokud budou ochotni jednat, pak to musí dokázat i vládní představitelé. Skutečně to dokázali.

verlit, vloženo 22:15:35  30. 06. 2008

Před pár dny jsme se dívali na film Tlumočnice a tam hlavní hrdinka mluví o jistém africkém rituálu. Nevím, jestli skutečně existuje, ale jako myšlenka mě to velmi zaujalo. Když někdo někoho zabije nebo mu nějak strašně ublíží a je chycen, shromáždí se za rok od té události příbuzní oběti spolu s celou vesnicí na břehu řeky. Vesničané zločince svážou a hodí do vody. Příbuzní mají nyní dvě možnosti. Buď ho nechají utopit, pomstí se tak, ale celý život v sobě ponesou smutek a nebudou za ním moci udělat tlustou čáru. Anebo za zločincem skočí a vytáhnou ho na břeh. Připraví se tak o pomstu, ale tím, že dokázali odpustit, si zároveň umožní uzavřít tu smutnou kapitolu a začít znovu. Je to jen a jen jejich volba.

Aes Sedai, vloženo 22:12:27  30. 06. 2008

Toto je pro mě osobně hodně silný příběh o odpuštění. Oběť odpustí vrahovi, i když strašně trpěla. A matka oběti mu pak odpustí také (a to už v článku není napsáno, že jeho vlastní rodina se ho pak zřekla, on neměl kam jít, tak ho matka Marie přijala k sobě, pak, myslím, vstoupil do kláštera...) Toto je ten životopis, ale je teda děsně napsaný, snad se tím přelouskáte http://www.rodinaonline.cz/archiv/2002/29/vira.htm

Aes Sedai, vloženo 21:57:24  30. 06. 2008

Z čistě osobního pohledu? Asi bych velmi těžko odpouštěla, kdyby mi někdo třeba vyvraždil rodinu. Nevím, jestli bych našla sílu mu odpustit, kdyby svého činu litoval a o odpuštění mě prosil... asi bych aspoň prosila o to, abych se zbavila nenávisti... Osobně tak nějak cítím, že třeba neodpustitelně se choval Stalin. Způsobil příliš mnoho zla a to ne z přesvědčení, ale kvůli touze po moci. A o odpuštění nežádal, snad svých činů ani nelitoval...

Ginny, vloženo 21:51:41  30. 06. 2008
	Aes: já vím, my lidi jsme divní :) Ohledně nenávisti jsem slyšela prostou poučku: Nenávist a láska jsou dvě strany jedné mince. Když někoho miluju, mám k němu jisté pouto - a obdoba toho pout by mě svazovala, kdybych nenáviděla. Tak radši mažu z paměti. Asi to moc elegantní řešení není, ale zatím funguje. BTW: je něco, co byste označili za neodpustitelné?

Aes Sedai, vloženo 21:42:37  30. 06. 2008

A odpuštění... je to moc zvláštní. Samozřejmě že když člověk udělá maximum pro to, aby svou chybu napravil, mohl by mít dobrý pocit. Ale člověk je v tomhle divný tvor, dost často potřebuje vědět, že mu je opravdu odpuštěno. Pořád v něm je pocit viny. Není to asi stejné u všech. Navíc ten, kdo by mohl odpustit a neodpustí, vlastně tím taky trpí. Mám pocit, že nenávist nebo ublíženost ubližuje itomu, kdo se tak sice cítí právem, ale pořád tím žije. Snad je to i toto vědomí, proč člověk touží po odpuštění? Nevím, filozofování mi nikdy moc nešlo :)

Aes Sedai, vloženo 21:32:27  30. 06. 2008

Ginny: Ad. modlitba. Řeknu to tak, jak to cítím, prostě takové osobní prožívání. Někdy je to monolog. Prostě mám něco na srdci a potřebuju to Bohu sdělit. A vím, že trpělivě naslouchá. Jen já nenaslouchám jemu, protože na naslouchání v té chvíli nemám. A jindy je to dialog, prostě cítím v srdci, že Bůh odpovídá. Je to takový zvláštní pocit, nepopsatelný. Prostě cítíš BLÍZKOST. Modlitby někým vymyšlené jsou dobré pro ty chvíle, kdy prostě prožíváš něco, co třeba nedokážeš vyjádřit svými slovy. A najednou zjistíš, že někdo měl stejný problém. Nebo prožíval to stejné, co ty. Je to pro mě takové spojení. I když se přiznám, že raději se modlím vlastními slovy, i když některé modlitby vystihují to, cocítím. Pro mě je třeba i úžasnou "modlitbou" Krylovo Děkuji. I když už se mi i v životě stalo, že jsem měla pocit prázdnoty, osamění, že Bůh zůstal hluchý k mému trápení. Ale s odstupem času jsem pak tu situaci viděla jinak.

Ginny, vloženo 18:47:12  30. 06. 2008

PetrKor: abych potřebovala něčí odpuštění, musela bych něco provést. Dávám přednost neubližování ostatním, ale dovedu si představit, že všechno člověk neovlivní. Možná existují lidé, kteří spáchají strašný zločin a později toho začnou litovat. Pokud dají najevo svou lítost, pokusí se napravit svůj čin a přesto jim nebude poškozeným odpuštěno - udělám-li všechno, co můžu, a nestačí-li to, nu potom mám svědomí čisté a věřím tomu, že i bez odpuštění se dá žít. Nebo zase něco nevím?

Ginny, vloženo 18:39:03  30. 06. 2008

Aes, Eva: pakliže je modlitba opravdu rozhovorem, nemám námitek, pouze dotaz: je to dialog, nebo monolog? Je možné poznat, když Bůh odpovídá, nebo někde v podvědomí pořád vyvstává ono dilema, které tu popsala Eva v příspěvku 10:53:13 27. 06. 2008? Zatím jsem se setkala (převážně v knížkách, kostely moc nenavštěvuji) spíš s modlitbami, které byly formovány do onoho "Pane Bože, dej, požehnej, postarej se, nedopusť..." - ale jak tak koukám, asi je to moje chyba. Nijak zvlášť jsem svět víry nezkoumala, ale dost mě tu nahlodáváte. Jestli mě přestane knihovnice mít ráda (až ji budu štvát po skladech a archivech:), je to vaše zásluha ;-D

PetrKor, vloženo 18:08:44  27. 06. 2008
	verlit: ale uznávám že jsem to vyjádřil nešikovně... :( Jsem unavenej... :)

PetrKor, vloženo 18:08:16  27. 06. 2008
	verlit: No z mého pohledu jim to jistě pomohlo prohloubit duchovní život, což jim určitě něco dalo - a nebylo to míněno jako že schlamstnul další dušičku do hrníčku...

verlit, vloženo 15:27:44  27. 06. 2008
	PetrKor: Ad Rakovina - v tom případě by byl bůh pěkný sobecký sadista.

PetrKor, vloženo 13:45:35  27. 06. 2008

No tohle - já chtěl reagovat a zjišťuju, že už bylo vyčerpávajícím způsobem reagováno za mě :) Svým příspěvkem jsem nemyslel, že je Bůh automat, do kterého hodím korunu a zaprší, ale pouze jsem odpovídal na otázku které věci člověk sám anebo s pomocí techniky nezmůže. A z těch mezilidských vztahů mě ještě napadlo odpuštění. Když ti ten druhý nechce odpustit, tak si to nevydupeš ať děláš co děláš a můžeš jen doufat, že zapůsobí Bůh. Jo a k tej rakovině mě napadlo: Co když ta známá dostala rakovinu právě proto, aby zbytek její rodiny šel do Říma a jejich víra přestala být vlažná? To je jeden z možných smyslů utrpení... Protože každého z nás oslovuje Bůh jinak, protože jen On ví, co na koho z nás platí :) Jo a k přírodním zákonům: Vezmeme-li Boha jakožto personu, která stojí mimo čas, je zřejmé, že on věděl za co se budeme modlit už při stvoření světa. A tudíž mohl stvořit přírodní zákony takovým způsobem, že zrovna v tu chvíli, kdy se já pomodlím, začne pršet... Je to zjednodušeně řečeno a je to dost složité, ale představit se to dá :)

Eva, vloženo 12:48:43  27. 06. 2008
	Aes: jasně, samosebou, taky prosím a taky děkuju :-) Pořád je za co :-)

Aes Sedai, vloženo 12:47:32  27. 06. 2008
	Jasně, taky beru modlitbu jako povídání s Bohem. A občas ho v tom rozhovoru o něco poprosím a občas mu i za něco poděkuju :)

Nadriel, vloženo 12:43:10  27. 06. 2008
	Eva: něco podobného jsem chtěla napsat:-)

Nadriel, vloženo 12:32:34  27. 06. 2008
	Hallorn: to je krásný příklad s tím deštěm:-) To je právě to, proč Bůh nevyslyší všechny prosby.

Eva, vloženo 12:24:09  27. 06. 2008

Trochu k modlitbě - já ji primárně neberu jako prosby za něco, děkování za něco, nebo nedejbože pár z povinnosti odříkaných básniček. Modlitba je pro mě prostor k prodlévání s Bohem. Čas, který si vyšetřím na to být s ním, povídat si s ním, a taky naslouchat. Zase analogie partnerství: můžu být s partnerem celé dny, být vedle něho, vědět, že tam je ... ale i tak má smysl vyšetřit si na sebe čas a sednout si spolu a opravdu spolu být - třeba si jen tak povídat. Stejně tak si můžu být vědomá, že Bůh je tady ve všem, všude kolem - ale je důležité, aby nezůstal jen vedle mě, abych dokázala být s ním, v rozhovoru nebo v mlčení. Modlitba může být úžasná - sice to teprve po kouskách objevuju, někdy při čtení žalmů, někdy při společné modlitbě v kostele, někdy si jen tak zavřu oči a naslouchám - a cítím, jak se Bůh ozývá, dotýká ... to ztišení a otevření se druhému je prostě důležité (vlastně v každém partnerství) Proto čtu ráda spisy mystiků - ukazují tenhle vnitřní svět, který zatím nesměle objevuju. Terezie z Avily, Jan od Kříže ... moc mi k tomu do začátku pomohly krásné knihy Davida Torkingtona Poustevník, Prorok a Mystik.

Aes Sedai, vloženo 11:38:33  27. 06. 2008
	Jasně, je to fajn, když je to v takovém přátelském duchu a bez urážek.

Zpět