 |
Nedalo mi to. Vím, že vám bude moje zamyšlení připadat dlouhé, zmatečné, tradičně i pobuřující. Nicméně je tu kvůli důležitosti věci předkládám a prosím o jediné - berte, alespoň na chvíli, to čemu křesťané věří jako fakta svého druhu. Nikdo vám nechce vnutit jejich interpretaci, vezměte jen prosím na vědomí, že není svévolná a libovolná.
Na tom, že kněžské svěcení náleží pouze mužům se shodnou dvě a půl ze tří největších křesťanských společenství: katolíci, pravoslavní a nemalá pravověrnější část anglikánského společenství. Není to jen tak nějaké katolická libůstka a projev hlubokého opovržení ženou jako takovou.
Důvody k tomu, že křesťané, kteří zachovávají společenství víry nejen mezi sebou, ale i s těmi, od nichž ji získali, světí na kněze a biskupy muže jsou theologické, historické a biblické. Všechny spolu navzájem souvisí a podmiňují se. Ovšem opačně, než by se někomu, kdo dokáže myslet jen v ideologických poučkách doby, mohlo zdát.
Církev při vysluhování a udělování svátostí jedná tak, jak jí ukázal a uložil Ježíš a jak to co „na vlastní uši viděli a na vlastní uši slyšeli“ promítli do praxe křesťanských obcí apoštolové a jejich nástupci. Tohle je základ křesťanské tradice.
Když čteme evangelia (a Skutky a pavlovské a všeobecné listy), čtěme v první řadě, co tam je a nevymýšlejme si zbytečně jakési důkazy založené na meditacích nad tím, co chtěl básník říct tím, že mlčel.
Co tedy čteme v Písmu? Čteme, že si Ježíš volil a povolával apoštoly a učedníky. Jak sbor apoštolů, tak kruh učedníků (těch dvaasedmdesát dalších, které „Pán povolal a posílal před sebou do všem měst a míst, kam chtěl sám přijít“) byli muži. To je právě tak jisté, jako to, že v Ježíšově okruhu byly ženy a měly v jeho putujícím společenství nikoli podružnou a služebnou roli.
S jistou rozhodností hraničící se špatně skrývaným rozhořčením musím odmítnout představy, že Nový zákon a evangelia zejména jsou spiskem, který má ženám cosi upírat, či že je to macho propaganda. První, co stojí za zmínku je nápadný fakt, že za pány apoštoly si Ježíš musel přijít a vzít si je s sebou, u žen tomu tak věru nebylo.
Svrchovaným svědectvím je pak samozřejmě příběh Velikonoc. O apoštolech a učednících Petrem počínaje a dvěma zklamanými muži odcházejícími do Emaus konče, víme dost a není to nic moc slavného. I o ženách víme a víme toho opět dost. Poslední pod křížem a první u hrobu. A ano, ženy byly od prvopočátku šiřitelkami víry. Právě ony totiž běžely od prázdného hrobu říct apoštolům „Pán vstal z mrtvých.“ Ostatně byli to pak zase apoštolové, kdo byl až do Letnic zalezlý za zavřenými dveřmi a jektal tam zuby, když zrovna nesebral odvahu, aby se aspoň modlil – a jeden by měl docela vážné podezření, že pokud byli před Letnicemi „shromážděni na modlitbách, spolu s Ježíšovou matkou Marií“, pak to nejspíš musela být její práce, že ten spolek pořád ještě zmatených rybářů přivedla k něčemu rozumnému – a pak nejspíš nechala vedení modliteb na Petrovi (a víte, že bych se ani nedivil, kdyby ho přivedla i na myšlenku, že to byl celé jeho nápad? ;)).
Padla tu zmínka, že by Bohu nemělo snad „záležet na hardwaru“. Je mi velmi líto, ale to je poznámka, která je prostá jakéhokoliv porozumění Bibli a křesťanskému učení. „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ čteme na, doslova, první stránce Bible. Ty krátké věty mají víc obsahu a významu, než tu můžeme shrnout, ale jeden z těch pro nás důležitých je, že hardware a jeho specifika a odlišnosti pochází z Boží ruky a nejsou nahodilé, nýbrž chtěné a požehnané: protože „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“A ještě jedno věc si připomeňme a zapamatujme ohledně prvních kapitol Genese. Totiž to, že stojí ve velmi dynamickém vztahu vůči svému okolnímu kulturnímu prostředí: Gn jistě rezonuje příběhy okolních kultur, ale současně ve svém podáni o původu světa a člověka stojí zřetelně vedle nich, je alternativní, ba „kontrakulturní“.
Když se vrátíme zpět do Ježíšových časů, nemůžeme rozhodně tvrdit, že tehdejší svět neznal ženy jako představitelky a aktérky kultu, ba naopak. Naprosto zřetelně také vidíme, že Ježíš a apoštolové nebyli ve svém myšlení a praxi determinováni tehdejšími židovskými kultickými zvyklostmi a praxí, která se samozřejmě právě čistě mužským a navíc ještě rodovým kněžstvem vyznačovala. Žili v nich a z nich, respektovali je, ale determinováni jimi nebyli – čas Staré smlouvy dozrával a Ježíš na kříží otevřel čas smlouvy nové. Determinující silou historicko-kulturních okolností svěření kněžské služby jen mužům vysvětlil nemůžeme. Není to ani podmínka nutná, ani dostatečná.
V křesťanských společenstvích, která zachovala svátostné kněžství je prvním a svrchovaným úkolem či službou kněze slavit mešní oběť. Při ní jedná in persona Christi, tedy zosobňuje Ježíše v jeho oběti na kříží, již zpřítomňuje pod způsobami chleba a vína. Jedná tak z přímého pověření Ježíšova při poslední večeři.
Vysvětlení, že in persona Christi při této příležitosti má konat právě a jen muž vypadá možná na první pohled tautologicky, chabě, povrchně a nedostatečně. To je ovšem slabina prvního pohledu. Druhý pohled si může připomenout před chvíli zmíněné slovo o stvoření člověka z Genese. A je-li právě teď čas k tomu, aby se tu objevila žena, pak jí budiž Maria a s ní ony ženy, jejichž roli ve velikonočním příběhu jsme již zmínili. Potom můžeme pokročit dál a říct, že velikost muže,je ve službě, kterou koná, k níž byl povolán a jež mu byla svěřena, zatímco velikost ženy je v poslání, které je jí výlučné a vlastní. Zatímco muž je obětník a správce svěřeného učení, žena uchovává, předává a šíří život. A to nejen v čistě biologickém smyslu.
Tragedií moderních hnutí „za kněžské svěcení žen“ jsou dva omyly. Jeden plyne z jisté schizofrenie ideologického feminismu, který se svým způsobem nedokáže rozhodnout, zda rozdíl mezi pohlavími nehraje naprosto žádnou roli, nebo je naopak tím jediným co hraje roli. Osciluje tak mezi „zrušením“ ženy a studenou dívčí válkou. Druhým omylem je pak to, že strukturu křesťanského společenství, služby které v něm lidé konají a vztahy mezi nimi vykládá čistě v kategoriích politické a mocenské analýzy. Což sice jistě může mít svou vypovídací hodnotu, ale zpravidla to současně znamená, že všechen obsah křesťanského učení, který zakládá a utváří a dává podobu právě všem těm strukturám, funkcím, úřadům a jejich vztahům, je vyhozen z okna jako „pouhé řeči“. Nepochybně pak nastane situace, že vyprázdněné obřady a mechanické a čistě sociologické, ba politické vztahy, funkce a úřady může obsazovat a vykonávat kdokoliv.
Stručně řečeno, snaha dostat ženu za oltář znamená snahu ji nejprve zapřít, posléze zrušit a nakonec (rituálně?) zničit. Neznamená to dát jí více práv, větší svobodu, ani větší možnost seberealizace. Spíše to znamená světu upřít to, co je jí vlastní a co umí nejlépe. Postavte ji na kazatelnu a vyschne křtitelnice a kostel jednoho dne zůstane prázdný. Nebude totiž dost těch, kdo by šířili víru a vzdělávali v ní bez úředního pověření a zmocnění, ale o to přirozeněji, usilovněji a účinněji. |