 |
Dnes jsem zažila mírný šok. Napsala mi bývalá spolužačka ze střední, se kterou jsme se tehdy ani moc nebavily, že by potřebovala pomoc. Navštěvuje jakési vzdělávání pedagogických pracovníků a píše závěrečnou práci (zatím jí má v rozsahu asi 15 stran včetně té titulní, obsahu, seznamu literatury atd.), učitelka jí to však vrátila s tím, že to má prodloužit, rozepsat více mladší školní věk (prý třeba na půl stránky) a ona neví, co tam o něm psát. Po mém doporučení mrknout se do nějaké učebnice vývojové psychologie mi poslala asi 6 oskenovaných stránek takové učebnice, že ale neví, co z toho je podstatné. Tak jsem jí poradila, co bych tam asi zmínila, po jejím požádání jsem upřesnila, jaké konkrétní věty v jakých odstavcích bych prostě přepsala jinými slovy...
Nakonec se mě zeptala přímo, jestli to nechci napsat za ní, že fakt neví, jak to udělat. Už jsem měla rozepsanou zprávu, ve které jsem jí s tím posílala do háje (a třeba by bylo správnější ji i odeslat), ale nakonec jsem si řekla, že odparafrázovat těch pár odstavců pro mě není takový problém a možná to bude jednodušší, než kdybych to s ní měla nedejbože další chvíli konzultovat.
Nečekala bych, že mě o něco takového požádá člověk s maturitou, byť ji dala až na druhý pokus. A to i přesto, že dnes maturita nic moc neznamená. A možná je dobře, že se na VŠ nikam nedostala, protože to už by asi byl fakt úpadek, zvláště pokud by ji náhodou dokončila. Ach jo. |
