 |
Mivka: jako mezi námi, vztahy na univerzitě a v akademické obci vůbec byly jedním z důvodů, proč jsem na doktorát nechtěla jít (a mohla jsem, prakticky hned, vlastně by tehdy stačilo jenom říct) - třeba na ÚČD bylo za mých let pár skvělých lidí, kvůli kterým by to za to stálo, tam ještě chvíli zůstat, zvlášť na středověkých dějinách, (třeba prof. Žemlička, který je fakt skvělý člověk), ale celkově jsem to prostě "nedala" - neměla jsem absolutně žádnou motivaci, chuť ani vůli pokračovat, byť to byl při nástupu studia můj cíl - vydrželo mi to tři roky, pak jsem už prostě věděla, že tam zůstat nechci /a to třeba na archivnictví byla dost komorní atmosféra a věřím, že se tam toho moc nezměnilo/ a že chci jít do praxe do archivu a po čtvrťáku jsem věděla, že nejlépe z Prahy pryč. Naštěstí se mi tohle všechno povedlo a mám super místo v oboru, za které jsem fakt vděčná.
To je totiž taky otázka, kterou si jen tak pro sebe už roky kladu - doktorát dobré, a co jako potom. Pokud člověk samozřejmě nechce zůstat na univerzitě, ale těch míst tam zase tak moc není. On tohle právě kdysi říkal i prof. Žemlička, že je to problém, že se třeba na pár let najdou nějaká místa na granty, ale že prostě všechny lidi, kteří obor dělat chtějí, někam upíchnout nejde.
Ono to je vůbec i problém mnoha humanitních oborů - co potom s tím? Samozřejmě, on to člověk neřeší, když a tu vysokou jde, protože ho to v ideálním případě strašně baví a prostě to chce dělat - to byl ostatně i můj případ a taky jsem to neřešila (prostě jsem buď chtěla zlstat na univerzitě nebo dělat v archivu, ačkoli o obojím jsem tehdy měla poměrně dost mlhavou představu). Ale fakt je, že u mnoha oborů je prostě přetlak a těch absolventů je moc a míst je moc málo :-( |
