 |
Potřeba vést a být vedeni, je lidem vlastní. Jen se člověk diví, kam až to může dojít.
Já mám třeba s autoritami odjakživa problém. Copak rodiče, ty jsem respektovala, ale u nás to nikdy nebylo tak drsné, abych s tím měla problém (jak mi říkala třeba kámoška, že se bála svého otce, protože na ně šel tvrdou rukou a argumenty, které je duševně deptaly). Problém byl ve škole, teď bývá i v práci.
Snažím se hájit si své území, abych tak řekla, a docela se děsím toho, čeho všeho bych byla schopna za jiných okolností.
Došla jsem k závěru, že tím, jak mi vedení nic moc neříká, neznamená to, že bych lidi nedovedla zblbnout. Nebo ještě hůř, ublížit (a třeba ne fyzicky). Dost mě to děsí.
Jeden malý příklad:
Kdysi jsem byla u obvodního lékaře, který měl dost blbou pověst. Některé ženy si stěžovaly, že je při vyšetření osahává, má oplzlé řeči a prostě „rád se kouká.“
Odešly jsme od něj s mámou proto, že jí zmršil diagnózu a ona pak byla dlouho nemocná.
Tohoto doktora nám určili v práci coby našeho závodního. Oznámili nám to. Jako první jsem začala vyvádět já. Jak se rozneslo, koho nám to určili, spousta žen e ozvala, i když některé s ním tu zkušenost neměly (já ostatně také ne), že k němu prostě nepůjde a hotovo.
Tři týdny z toho v práci bylo haló a za mnou kolegyně chodily, abychom se nějak domluvily na bojkotu.
A to je jen taková prkotina.
Zkrátka ale, znám se. Vím, že temnota je někdy velmi světlá záležitost. |